od Návštěvník » sob 10. srp 2013 16:29:59
Nisagadattův žák Balsekar říká:
Jak vzniká dualita? Je to mechanismus umožňující iluzorní projevení vesmíru. To, čím jsme ve skutečnosti, je Vědomí v klidu, celistvá čili nerozdělená mysl. Jakmile Vědomí vstoupí do pohybu, celistvá mysl se rozdělí do dvou elementů – subjektu, který vnímá a poznává, a objektu, který je vnímán a poznáván. Tato dvojnost je samým základem objektivizace subjektivní Existence. V této objektivizaci je každý objektem, a proto když jeden z objektů vnímá a poznává jiný objekt, prvně jmenovaný přebírá na sebe subjektivitu, coby „já“ považuje svoje subjektivní fungování za samostatnou entitu a vnímaný objekt za „odlišný“, i když ve skutečnosti obojí – poznávající i poznávané – existuje jen v mysli, v níž k procesu objektivizace dochází, a jako takové může mít existenci jen ve vztahu jednoho k druhému (jakožto vzájemně na sobě závislých opaků) a nikdy nemůže mít žádnou nezávislou a autonomní existenci.
Každý objekt vnímá sám sebe jako samostatného jedince a ve vztazích ke všem ostatním je porovnává mezi sebou, rozlišuje mezi nimi a posuzuje je podle imaginárních protikladností, jakými jsou dobro a zlo, přijatelnost a nepřijatelnost. Posuzování a porovnávání samozřejmě vychází z osobních měřítek a kriterií, umožňujících celou škálu variací podle momentálně převažujících okolností.
Je třeba neustále si připomínat, že to, čím jsme, je subjektivní Bytí...
Nejjednodušší cestou je pochopit, čím jsme ve vztahu k projevení vesmíru jakožto celku. Jak řekl Maharadž, to jediné, oč jde, je pochopení.
Metafyzicky vzato všechno, co tu je, je viditelným projevením toho, co bylo neprojevené. To, co jsou cítící bytosti, je projevení jevů. To, co je neprojevené, je čistě subjektivní, bez jakékoliv objektivní kvality. Jedinec – to je důležitý bod – inklinuje k zapomínání, že projevený vesmír je pouhý jev, který vyvstává ve vědomí, a že jeho vyvstávání je souběžné s vyvstáváním vnímajících bytostí v něm (včetně lidských bytostí). Vyvstání pozorovatelného vesmíru nezávisí na lidských bytostech, ani není pro lidské bytosti. Obojí, vesmír i lidské bytosti v něm se objevují současně, společně a spontánně, podobně jako ve snu.
Lidská bytost je jev, stejně jako kterýkoliv jiný projevený jev ve vesmíru, ale vnímání mu v lidské bytosti – tak jako v kterékoliv jiné vnímající bytosti – umožňuje vnímat a rozpoznávat a interpretovat, že to, co se projevilo jakožto vesmír (i všeho v něm, včetně všech ostatních vnímajících bytostí) je vědomí samo, v němž se vesmír projevil.
Jinými slovy, stručně řečeno, je to pouze vědomí (stejně jako snící), které vnímá a rozpoznává vesmír, jenž se objevil coby projevení uvnitř vědomí. Není tu nic jiného než vědomí. Objevení se projeveného vesmíru a všeho v něm je statický aspekt vědomí, zatím co vnímání (jehož prostřednictvím jsou jevy vnímány a rozpoznávány skrze smysly, jimiž jsou vybavena fyzická těla) je dynamický aspekt vědomí, které nemá nic společného s vyskytujícím se projevením.
Snící sní sen, zatímco osoby vyskytující se ve snu nemají nic společného s vytvářením snu a se vším, co v onom snu existuje. Stejně i lidské bytosti – tak jako postavy ve snu – jsou pouze fungujícími faktory v projeveném vesmíru, nemají ale v prožívání svých životů žádnou nezávislost nebo autonomii; jsou „prožívány“.
Jasné pochopení povahy vesmíru a lidských bytostí v něm by mělo objasnit, že individuální lidská bytost je v podstatě pouhý jev, který je v tomto snovém projevení „prožíván“; a proces tohoto „být prožíván“ naprosto vylučuje představu jakékoliv individuální vůle, podle které by se mohla rozhodovat, co chce, a pak vyvíjet snahu o dosažení toho cíle. Jinak řečeno vůle, výběr, nezávislé rozhodování a jednání – nebo cokoliv podobného – nikdy nemůže být účinným faktorem v iluzorním projevení. To, čím ve skutečnosti každá lidská bytost je, je snící, který spí, který může jen pozorovat sen a všechno, co se v něm děje, a nemůže se do snu zapojit tím, že by ovlivňoval chování kterékoliv snové postavy, včetně sebe.
Snící je reálný, snová postava je stejně jako celý sen pouhou iluzí.
Jak by mohla snová postava doufat, že bude moci hrát jinou roli než tu, která jí byla určená? Když to jasně pochopí, toto pochopení ji nasměruje k přemostění oddělenosti, která se vytvořila identifikací s oddělenou entitou.
http://www.amazon.com/Explorations-into ... 0893860239:yes:
Nisagadattův žák Balsekar říká:
[quote]Jak vzniká dualita? Je to mechanismus umožňující iluzorní projevení vesmíru. To, čím jsme ve skutečnosti, je Vědomí v klidu, celistvá čili nerozdělená mysl. Jakmile Vědomí vstoupí do pohybu, celistvá mysl se rozdělí do dvou elementů – subjektu, který vnímá a poznává, a objektu, který je vnímán a poznáván. Tato dvojnost je samým základem objektivizace subjektivní Existence. V této objektivizaci je každý objektem, a proto když jeden z objektů vnímá a poznává jiný objekt, prvně jmenovaný přebírá na sebe subjektivitu, coby „já“ považuje svoje subjektivní fungování za samostatnou entitu a vnímaný objekt za „odlišný“, i když ve skutečnosti obojí – poznávající i poznávané – existuje jen v mysli, v níž k procesu objektivizace dochází, a jako takové může mít existenci jen ve vztahu jednoho k druhému (jakožto vzájemně na sobě závislých opaků) a nikdy nemůže mít žádnou nezávislou a autonomní existenci.
Každý objekt vnímá sám sebe jako samostatného jedince a ve vztazích ke všem ostatním je porovnává mezi sebou, rozlišuje mezi nimi a posuzuje je podle imaginárních protikladností, jakými jsou dobro a zlo, přijatelnost a nepřijatelnost. Posuzování a porovnávání samozřejmě vychází z osobních měřítek a kriterií, umožňujících celou škálu variací podle momentálně převažujících okolností.
Je třeba neustále si připomínat, že to, čím jsme, je subjektivní Bytí...
Nejjednodušší cestou je pochopit, čím jsme ve vztahu k projevení vesmíru jakožto celku. Jak řekl Maharadž, to jediné, oč jde, je pochopení.
Metafyzicky vzato všechno, co tu je, je viditelným projevením toho, co bylo neprojevené. To, co jsou cítící bytosti, je projevení jevů. To, co je neprojevené, je čistě subjektivní, bez jakékoliv objektivní kvality. Jedinec – to je důležitý bod – inklinuje k zapomínání, že projevený vesmír je pouhý jev, který vyvstává ve vědomí, a že jeho vyvstávání je souběžné s vyvstáváním vnímajících bytostí v něm (včetně lidských bytostí). Vyvstání pozorovatelného vesmíru nezávisí na lidských bytostech, ani není pro lidské bytosti. Obojí, vesmír i lidské bytosti v něm se objevují současně, společně a spontánně, podobně jako ve snu.
Lidská bytost je jev, stejně jako kterýkoliv jiný projevený jev ve vesmíru, ale vnímání mu v lidské bytosti – tak jako v kterékoliv jiné vnímající bytosti – umožňuje vnímat a rozpoznávat a interpretovat, že to, co se projevilo jakožto vesmír (i všeho v něm, včetně všech ostatních vnímajících bytostí) je vědomí samo, v němž se vesmír projevil.
Jinými slovy, stručně řečeno, je to pouze vědomí (stejně jako snící), které vnímá a rozpoznává vesmír, jenž se objevil coby projevení uvnitř vědomí. Není tu nic jiného než vědomí. Objevení se projeveného vesmíru a všeho v něm je statický aspekt vědomí, zatím co vnímání (jehož prostřednictvím jsou jevy vnímány a rozpoznávány skrze smysly, jimiž jsou vybavena fyzická těla) je dynamický aspekt vědomí, které nemá nic společného s vyskytujícím se projevením.
Snící sní sen, zatímco osoby vyskytující se ve snu nemají nic společného s vytvářením snu a se vším, co v onom snu existuje. Stejně i lidské bytosti – tak jako postavy ve snu – jsou pouze fungujícími faktory v projeveném vesmíru, nemají ale v prožívání svých životů žádnou nezávislost nebo autonomii; jsou „prožívány“.
Jasné pochopení povahy vesmíru a lidských bytostí v něm by mělo objasnit, že individuální lidská bytost je v podstatě pouhý jev, který je v tomto snovém projevení „prožíván“; a proces tohoto „být prožíván“ naprosto vylučuje představu jakékoliv individuální vůle, podle které by se mohla rozhodovat, co chce, a pak vyvíjet snahu o dosažení toho cíle. Jinak řečeno vůle, výběr, nezávislé rozhodování a jednání – nebo cokoliv podobného – nikdy nemůže být účinným faktorem v iluzorním projevení. To, čím ve skutečnosti každá lidská bytost je, je snící, který spí, který může jen pozorovat sen a všechno, co se v něm děje, a nemůže se do snu zapojit tím, že by ovlivňoval chování kterékoliv snové postavy, včetně sebe.
Snící je reálný, snová postava je stejně jako celý sen pouhou iluzí.
Jak by mohla snová postava doufat, že bude moci hrát jinou roli než tu, která jí byla určená? Když to jasně pochopí, toto pochopení ji nasměruje k přemostění oddělenosti, která se vytvořila identifikací s oddělenou entitou.[/quote]
http://www.amazon.com/Explorations-into-Eternal-Teaching-Nisargadatta/dp/0893860239