od Návštěvník » pát 10. říj 2014 17:10:37
mám podobný vývoj, jako papadev ...
1) silová koncentrační cvičení (konkrétně na plamen svíčky v setmělé místnosti)
důsledek:
- zvýšená schopnost soutředění na jednu věc provázená zvyšováním koncentrační síly
- schopnost manipulovat s lidmi co nemaji tuto schopnost vycvičenou, pronikat do podstaty zacíleného předmětu, silově manipulovat s předměty koncentrace dle osobní vůle, schopnost cíleně ovládat některé procesy probíhající v těle
- zvýšená citlivost vnímání
- různé formy mystických vytržení (samovolně se objevovaly a mizely i mimo koncentrační cvičení)
- různé projevy mimosmyslového vnímání (samovolně se objevovaly a mizely i mimo koncentrační cvičení)
- mimořádný nárůst sebevědomí a egocentrismu se snahou dostávat vše pod vlastní osobní kontrolu
- a díky tomu následná vyčerpanost, přecitlivělost a vzrůstající napěti v celé bytosti s vyplavováním nečistot z podvědomí
silová koncentrační cvičení jsem kombinovala s půsty, s pránajámou a různými rituálními obřady pod vedením Roberta Nového
můj psychický a posléze i zdravotní stav se začal prudce zhoršovat, až jednoho dne při nočním koncentračním cvičení se objevila vize obrovské kosmické postavy mnicha v kápi, který zařval DOST a přetáhl mne jakousi holí přes záda. upadla jsem do krátkého bezvědomí, když jsem se probrala, tak svíčka byla zhasnutá a záda mne bolela, jakoby mne přejel buldozer, byla jsem totálně vyčerpaná a doslova vymazaná, jako prázdná nádoba ... šla jsem spát a ráno jsem se vzbudila a všechno bylo jako před tím než jsem s začala se silovými koncentracemi, vrátilo se mi běžné otupělé denní vědomí (veškeré mimosmyslové vnímání a vize byly v tahu - zaplať bůh). postupně jsem se začala dávat dopořádku psychicky (přecitlivělost zmizela) i fyzicky, pomohlo mi velmi cvičení tai-chi, které shodou okolností začal v Praze vyučovat jeden známý a vedl ho formou více tělesnou než energetickou, což mi napomohlo k řádnému zakotvení opět zde na zemi
od Roberta Nového jsem odešla a nebyla jsem sama, odešlo nás několik z jeho úzké skupiny, kterou prakticky vedl.
poučení -
díky za zkušenost - to každopádně
, silová koncentrační cvičení, cílené manipulace s energiemi, natož manipulace s druhými podle toho co se mi zdálo osobně nejlepší, včetně šťourání se do záležitostí, kde nemám do dělat, přenechám s radostí jiným
Vesmír mi jasně ukázal, že pro mne tudy cesta dál nevede
ale užila jsem si těch pár let, to zase fakt jo
2) následovalo období, kdy slovo duchovno bylo pro mne doslova sprostým slovem a nechtěla jsem mít nic společného ani s duchovničením ani s lidmi co se tím zabývají. všechny knihy letěly do kouta, některé do koše, nechala jsem si akorát to co jsem měla od Květoslava Minaříka. žádný koncentrace, žádný meditace, hodně jsem se věnovala rodině, pracovní kariéře, jezdila do přírody na čundry, tam mi bylo velmi dobře a cvičila tai-chi. snažila jsem se žít poctivě a morálně, jak to nejvíce šlo a být dobrým člověkem.
pak jsme mi tato představa jednoho dne zhroutila, jako mávnutím kouzelného proutku a v naprostém zoufalství mne to opět přivedlo ke hledání mezi duchovňáky a mimo jiné i na JZ
3) jako účinná rada mi byla doporučena bdělá pozornost a zároveň dostat opět své emoce a mysl pod kontrolu. vrátilo mne to tak nechtěně na starou cestu a místo uvolněné meditace,opěk ke koncetraci provázené potlačováním emočních hnutí a myšlenkové činnosti. usilovnou praxí zaměřenou na absolutní sebekontrolu, bděle uhlídat a ukočírovat sebemenší hnutí, se velmi rychle zvrtlo do pravého opaku. místo zklidnění se doslova vyvalily vlny nezpracovaných emocí a vnitřního pnutí a vodopády myšlenek. velkou pomocí v tomto mi pak byla praxe systemických konstelací, kde jsem pochopila, že potlačování a odmítání čehokoli vede akorát k tomu, že systém se to na druhé straně snaží o to více zpřítomnit a zviditelnit, protože jeho cílem je zachovávat rovnovážnou harmonii celistvosti. konstelace mne naučily s těmito projevy pracovat a nechávat je přirozeným způsobem odeznít a to přímým procítěním v sobě. ne potlačováním a eliminací, ale přímým uvolněným procítěním.
v důsledku usilovné snahy o sebekontrolu a stabilizování v pozici neutrálního svědka se jednoho dne dostavilo cosi jako totální prázdnota. bylo to vzhledem k tomu prožívání silných emočních hnutí a myšlenkových proudů, velmi úlevné. najednou nic ... nic jsem necítila, vnímala jsem všechno totálně odosobněně, jen jako pouhé záznamy na kameře mého uvědomění. kdyby přede mnou někdo umlátil mojí dceru, tak to se mnou absolutně nepohnulo. zdál se to kýžený stav. prázdné nic ... totálně prázdné, naprosto nepohnuté. žádné obavy, žádné představy, žádné emoce, myšlenky přicházely pouze když jsem potřebovala něco řešit.
jinak prázdno ... v podstatě totálně mrtvo. fungovala jsem jako živý mrtvý robot. žádný pociťování, jen monitorování toho co probíhalo. ano, bylo to osvobozující, ovšem kdesi ve mně hluboko uvnitř blikala červená kontrolka ...
rodina a přátelé si brzy všimli, že se mnou něco děje, ztratila jsem takový ten punc vřelosti a spontánnosti a jak mi později říkali, jiskru v očích. snažili se mne nějak zprovoznit, ale nemělo to valného úspěchu, protože já ani neměla žádnou potřebu se tím nějak zabývat. monitoring a to bylo všechno. trvalo to cca dva a půl měsíce. pak za mnou přijel kamarád z Brna a domluvil se naší společnou dobrou známou a sešli jsme se u ní doma. ona je velmi věřící křestaňka a jejím vzorem je sv. Terezka od Dítěte Ježíšova. půjčovala mi hodně knih o ní i její deníky. tenkrát přinesla právě něco z jejich autentických poznámek - velmi emotivně laděných. začala mi pomalu předčítat a oba sledovali moje reakce, ale žádné na to nebyly, opět jen monitoring. pak mne dali tu knihu do ruky a prosili mne, abych zase předčítala já. četla jsem to a bylo to jako když člověk odsypává hrách. byla to pro mne jen skupina čárek, kroužků napsaných na papíru, která vyjadřovala psaný text, asi jako když si sepisují položky na nákup nebo čtete nějakou zprávu z výkazu ke které se zaujímá naprosto neutrální postoj. kamarádka z toho byla tak hotová, že se rozplakala a odešla do ložnice a tam byla asi půl hodiny. později jsem se dozvěděla, že se tam modlila ke sv. Terezce za to, aby mne vytrhla z té totální odosobněné letargie. pak se vrátila a udělala nám kafe a znovu zalistovala tou knihou a našla tam nějakou pasáž ze které přečetla velmi pomalu a procítěně jeden odstavec. a ve mně to najednou přecvaklo a vyhrkly mi z očí slzy a začala jsem něco maličko zase cítit. dala mi tu knihu sebou domů a zapřísahala mne, abych si jí pomalu každý den kousíček četla. a to jsem skutečně dělala a ono se mi postupně začala schopnost cítění vracet. zhruba měsíc to trvalo, než jsem zase obživla. pohádky o zkamenělém srdci mají tedy reálný základ.
od té doby vím a přesvědčila jsem se doslova na vlastní kůži, že nejde o to, aby člověk přestal cítit a vnímat a jen vše zaznamenával, ale že vědomí je naopak velmi cituplné a vnímavé a ta nehnutost, že nepramení z toho, že se od všeho distancuje v pouhém pozorování, ale naopak, že se ničemu tomu co se v něm odehrává nebrání a všechno v sobě vítá, protože schopnost uvědomění není ničím z toho co je uvědomováno narušena ani omezena. že je vědomé vědomí, jak tu furt Jana píše teďko dokola, skutečně láskyplným prostorem pro všechno co potřebuje být a jak to potřebuje být, takovou nekonečnou náručí pro vše a to že je láskou. ne tedy nějaký vztahem někoho k něčemu, jako obvykle chápeme lásku, ale samotnou a jedinečnou láskou projeveného bytí.
o tom stavu tzv. neosobního monitoringu, kdy jsme doslova odstřiženi od toho co je vnímáno a nejsme schopni vůbec s tím sdílet intimitu, tedy místo abychom jako prožívající indiviualita zmizela v jednotě s tím a zůstalo pouhé vnímání, jsem se následně dočetla, jak v knize Květoslava Minaříka, který před touto rádoby osvícenou neosobností varuje, je to i v kabale jako úskalí cesty levé strany a měla jsem možnost si promluvit i s několika lidmi, co se jim cosi podobného přihodilo. jeden kluk v tom setrvával několik let a také o tom psal jeden z žáků Tomášových ve svých pamětech mystika na JZ. o tomto jevu se mezi duchovňáky téměř nemluví, je to ale zaznamenáno v příběhu o Kukurípovi.
3) poslední pokusy o dělání nějaké formální praxe a meditacích proběhly ve formě vizualizačních meditací, které vedla kamarádka mojí kamarádky, jmenuje se Andul a protože ona je skutečnou Mistriní meditací, přinášely doslova očistu a klid na duši a probouzely schopnost uvnitřnění. velmi léčivá záležitost sama o sobě, protože po očišťující a vizualizační fázi následovalo hloubkové uvolnění v totálním relaxu, kdy moje mysl začala konečně doceňovat to, že může totálně a vědomě vypnout a zmizet ... že je to skutečně úlevné a fajn, nabere tak sílu a když potřebuje nebo má chuť něco vytvářet tak je čilá a odpočinutá a může volně tvořit nebo sdělovat, tak jak to dělá zrovna teď.
tisíkrát jsem četla od Balsekara, že problém není mysl jako taková, ale její přemítavá část a to si myslím, že tak skutečně je. protože chaoticky rozjetý kolotoč přeskakujících myšlenek sem tam beze smyslu, provázeným emočními záchvaty nadějí, obav a neustálého vyhodnocování dobře, špatně, mělo by, aby a není proto a co budeme dělat - je neskutečným žroutem životní energie a je to vyčerpávající, únavné a stresující.
jinak mysl je fajn přítel, který nám umožňuje spoustu úžasných věcí a já jsem vděčná, že jako lidské bytosti jí můžeme využívat a rozvíjet.
4) fáze kde jsem dneska je už jen o jednom a to je, prostě vědomě vnímat, prociťovat to co je a jak je a žít naplno a doslova naholo, protože každá chvíle je svým způsobem vzácná a neopakovatelná a stejně nic jiného než to co je a jak je v té chvíli není. v hloubce tohoto uvědomění, jsem konečně našla to co jsem tak nekonečně dlouho a usilovně hledala a to je pokoj a mír. nemůžu tomu ale říkat provádění meditace. Vostál má hodně pravdy v tom, že je to o totálním uvolnění se.
jinak jsem před tím prošla velmi intenzívní fází doslova prožitku vlastního těla a jeho funkcí a zjistila jsem, že skutečně to tělo, od kterého se spousta duchovňáků distancuje, stejně jako od mysli, je skutečně svou podstatou blažené
protože je vyjádřením skutečnosti a ne nějakou fatamorgánou, iluzí ... stejně jako tento svět není ničím jiným než skutečnost vyjadřující sebe sama
a na závěr
proč to tady píšu ???
je to odpověď rafaela na otázku jak medituješ ? a zároveň podobně jako papadev mne ta jeho otázka dovedla k jakémusi mého zcela osobníhu zúčtování
tak díky za tuto možnost
mám podobný vývoj, jako papadev ...
1) silová koncentrační cvičení (konkrétně na plamen svíčky v setmělé místnosti)
důsledek:
- zvýšená schopnost soutředění na jednu věc provázená zvyšováním koncentrační síly
- schopnost manipulovat s lidmi co nemaji tuto schopnost vycvičenou, pronikat do podstaty zacíleného předmětu, silově manipulovat s předměty koncentrace dle osobní vůle, schopnost cíleně ovládat některé procesy probíhající v těle
- zvýšená citlivost vnímání
- různé formy mystických vytržení (samovolně se objevovaly a mizely i mimo koncentrační cvičení)
- různé projevy mimosmyslového vnímání (samovolně se objevovaly a mizely i mimo koncentrační cvičení)
- mimořádný nárůst sebevědomí a egocentrismu se snahou dostávat vše pod vlastní osobní kontrolu
- a díky tomu následná vyčerpanost, přecitlivělost a vzrůstající napěti v celé bytosti s vyplavováním nečistot z podvědomí
silová koncentrační cvičení jsem kombinovala s půsty, s pránajámou a různými rituálními obřady pod vedením Roberta Nového
můj psychický a posléze i zdravotní stav se začal prudce zhoršovat, až jednoho dne při nočním koncentračním cvičení se objevila vize obrovské kosmické postavy mnicha v kápi, který zařval DOST a přetáhl mne jakousi holí přes záda. upadla jsem do krátkého bezvědomí, když jsem se probrala, tak svíčka byla zhasnutá a záda mne bolela, jakoby mne přejel buldozer, byla jsem totálně vyčerpaná a doslova vymazaná, jako prázdná nádoba ... šla jsem spát a ráno jsem se vzbudila a všechno bylo jako před tím než jsem s začala se silovými koncentracemi, vrátilo se mi běžné otupělé denní vědomí (veškeré mimosmyslové vnímání a vize byly v tahu - zaplať bůh). postupně jsem se začala dávat dopořádku psychicky (přecitlivělost zmizela) i fyzicky, pomohlo mi velmi cvičení tai-chi, které shodou okolností začal v Praze vyučovat jeden známý a vedl ho formou více tělesnou než energetickou, což mi napomohlo k řádnému zakotvení opět zde na zemi :D od Roberta Nového jsem odešla a nebyla jsem sama, odešlo nás několik z jeho úzké skupiny, kterou prakticky vedl.
poučení -
díky za zkušenost - to každopádně :yes: , silová koncentrační cvičení, cílené manipulace s energiemi, natož manipulace s druhými podle toho co se mi zdálo osobně nejlepší, včetně šťourání se do záležitostí, kde nemám do dělat, přenechám s radostí jiným :) Vesmír mi jasně ukázal, že pro mne tudy cesta dál nevede :crazy: ale užila jsem si těch pár let, to zase fakt jo :)
2) následovalo období, kdy slovo duchovno bylo pro mne doslova sprostým slovem a nechtěla jsem mít nic společného ani s duchovničením ani s lidmi co se tím zabývají. všechny knihy letěly do kouta, některé do koše, nechala jsem si akorát to co jsem měla od Květoslava Minaříka. žádný koncentrace, žádný meditace, hodně jsem se věnovala rodině, pracovní kariéře, jezdila do přírody na čundry, tam mi bylo velmi dobře a cvičila tai-chi. snažila jsem se žít poctivě a morálně, jak to nejvíce šlo a být dobrým člověkem.
pak jsme mi tato představa jednoho dne zhroutila, jako mávnutím kouzelného proutku a v naprostém zoufalství mne to opět přivedlo ke hledání mezi duchovňáky a mimo jiné i na JZ
3) jako účinná rada mi byla doporučena bdělá pozornost a zároveň dostat opět své emoce a mysl pod kontrolu. vrátilo mne to tak nechtěně na starou cestu a místo uvolněné meditace,opěk ke koncetraci provázené potlačováním emočních hnutí a myšlenkové činnosti. usilovnou praxí zaměřenou na absolutní sebekontrolu, bděle uhlídat a ukočírovat sebemenší hnutí, se velmi rychle zvrtlo do pravého opaku. místo zklidnění se doslova vyvalily vlny nezpracovaných emocí a vnitřního pnutí a vodopády myšlenek. velkou pomocí v tomto mi pak byla praxe systemických konstelací, kde jsem pochopila, že potlačování a odmítání čehokoli vede akorát k tomu, že systém se to na druhé straně snaží o to více zpřítomnit a zviditelnit, protože jeho cílem je zachovávat rovnovážnou harmonii celistvosti. konstelace mne naučily s těmito projevy pracovat a nechávat je přirozeným způsobem odeznít a to přímým procítěním v sobě. ne potlačováním a eliminací, ale přímým uvolněným procítěním.
v důsledku usilovné snahy o sebekontrolu a stabilizování v pozici neutrálního svědka se jednoho dne dostavilo cosi jako totální prázdnota. bylo to vzhledem k tomu prožívání silných emočních hnutí a myšlenkových proudů, velmi úlevné. najednou nic ... nic jsem necítila, vnímala jsem všechno totálně odosobněně, jen jako pouhé záznamy na kameře mého uvědomění. kdyby přede mnou někdo umlátil mojí dceru, tak to se mnou absolutně nepohnulo. zdál se to kýžený stav. prázdné nic ... totálně prázdné, naprosto nepohnuté. žádné obavy, žádné představy, žádné emoce, myšlenky přicházely pouze když jsem potřebovala něco řešit.
jinak prázdno ... v podstatě totálně mrtvo. fungovala jsem jako živý mrtvý robot. žádný pociťování, jen monitorování toho co probíhalo. ano, bylo to osvobozující, ovšem kdesi ve mně hluboko uvnitř blikala červená kontrolka ...
rodina a přátelé si brzy všimli, že se mnou něco děje, ztratila jsem takový ten punc vřelosti a spontánnosti a jak mi později říkali, jiskru v očích. snažili se mne nějak zprovoznit, ale nemělo to valného úspěchu, protože já ani neměla žádnou potřebu se tím nějak zabývat. monitoring a to bylo všechno. trvalo to cca dva a půl měsíce. pak za mnou přijel kamarád z Brna a domluvil se naší společnou dobrou známou a sešli jsme se u ní doma. ona je velmi věřící křestaňka a jejím vzorem je sv. Terezka od Dítěte Ježíšova. půjčovala mi hodně knih o ní i její deníky. tenkrát přinesla právě něco z jejich autentických poznámek - velmi emotivně laděných. začala mi pomalu předčítat a oba sledovali moje reakce, ale žádné na to nebyly, opět jen monitoring. pak mne dali tu knihu do ruky a prosili mne, abych zase předčítala já. četla jsem to a bylo to jako když člověk odsypává hrách. byla to pro mne jen skupina čárek, kroužků napsaných na papíru, která vyjadřovala psaný text, asi jako když si sepisují položky na nákup nebo čtete nějakou zprávu z výkazu ke které se zaujímá naprosto neutrální postoj. kamarádka z toho byla tak hotová, že se rozplakala a odešla do ložnice a tam byla asi půl hodiny. později jsem se dozvěděla, že se tam modlila ke sv. Terezce za to, aby mne vytrhla z té totální odosobněné letargie. pak se vrátila a udělala nám kafe a znovu zalistovala tou knihou a našla tam nějakou pasáž ze které přečetla velmi pomalu a procítěně jeden odstavec. a ve mně to najednou přecvaklo a vyhrkly mi z očí slzy a začala jsem něco maličko zase cítit. dala mi tu knihu sebou domů a zapřísahala mne, abych si jí pomalu každý den kousíček četla. a to jsem skutečně dělala a ono se mi postupně začala schopnost cítění vracet. zhruba měsíc to trvalo, než jsem zase obživla. pohádky o zkamenělém srdci mají tedy reálný základ.
od té doby vím a přesvědčila jsem se doslova na vlastní kůži, že nejde o to, aby člověk přestal cítit a vnímat a jen vše zaznamenával, ale že vědomí je naopak velmi cituplné a vnímavé a ta nehnutost, že nepramení z toho, že se od všeho distancuje v pouhém pozorování, ale naopak, že se ničemu tomu co se v něm odehrává nebrání a všechno v sobě vítá, protože schopnost uvědomění není ničím z toho co je uvědomováno narušena ani omezena. že je vědomé vědomí, jak tu furt Jana píše teďko dokola, skutečně láskyplným prostorem pro všechno co potřebuje být a jak to potřebuje být, takovou nekonečnou náručí pro vše a to že je láskou. ne tedy nějaký vztahem někoho k něčemu, jako obvykle chápeme lásku, ale samotnou a jedinečnou láskou projeveného bytí.
o tom stavu tzv. neosobního monitoringu, kdy jsme doslova odstřiženi od toho co je vnímáno a nejsme schopni vůbec s tím sdílet intimitu, tedy místo abychom jako prožívající indiviualita zmizela v jednotě s tím a zůstalo pouhé vnímání, jsem se následně dočetla, jak v knize Květoslava Minaříka, který před touto rádoby osvícenou neosobností varuje, je to i v kabale jako úskalí cesty levé strany a měla jsem možnost si promluvit i s několika lidmi, co se jim cosi podobného přihodilo. jeden kluk v tom setrvával několik let a také o tom psal jeden z žáků Tomášových ve svých pamětech mystika na JZ. o tomto jevu se mezi duchovňáky téměř nemluví, je to ale zaznamenáno v příběhu o Kukurípovi.
3) poslední pokusy o dělání nějaké formální praxe a meditacích proběhly ve formě vizualizačních meditací, které vedla kamarádka mojí kamarádky, jmenuje se Andul a protože ona je skutečnou Mistriní meditací, přinášely doslova očistu a klid na duši a probouzely schopnost uvnitřnění. velmi léčivá záležitost sama o sobě, protože po očišťující a vizualizační fázi následovalo hloubkové uvolnění v totálním relaxu, kdy moje mysl začala konečně doceňovat to, že může totálně a vědomě vypnout a zmizet ... že je to skutečně úlevné a fajn, nabere tak sílu a když potřebuje nebo má chuť něco vytvářet tak je čilá a odpočinutá a může volně tvořit nebo sdělovat, tak jak to dělá zrovna teď.
tisíkrát jsem četla od Balsekara, že problém není mysl jako taková, ale její přemítavá část a to si myslím, že tak skutečně je. protože chaoticky rozjetý kolotoč přeskakujících myšlenek sem tam beze smyslu, provázeným emočními záchvaty nadějí, obav a neustálého vyhodnocování dobře, špatně, mělo by, aby a není proto a co budeme dělat - je neskutečným žroutem životní energie a je to vyčerpávající, únavné a stresující.
jinak mysl je fajn přítel, který nám umožňuje spoustu úžasných věcí a já jsem vděčná, že jako lidské bytosti jí můžeme využívat a rozvíjet.
4) fáze kde jsem dneska je už jen o jednom a to je, prostě vědomě vnímat, prociťovat to co je a jak je a žít naplno a doslova naholo, protože každá chvíle je svým způsobem vzácná a neopakovatelná a stejně nic jiného než to co je a jak je v té chvíli není. v hloubce tohoto uvědomění, jsem konečně našla to co jsem tak nekonečně dlouho a usilovně hledala a to je pokoj a mír. nemůžu tomu ale říkat provádění meditace. Vostál má hodně pravdy v tom, že je to o totálním uvolnění se.
jinak jsem před tím prošla velmi intenzívní fází doslova prožitku vlastního těla a jeho funkcí a zjistila jsem, že skutečně to tělo, od kterého se spousta duchovňáků distancuje, stejně jako od mysli, je skutečně svou podstatou blažené :) protože je vyjádřením skutečnosti a ne nějakou fatamorgánou, iluzí ... stejně jako tento svět není ničím jiným než skutečnost vyjadřující sebe sama
a na závěr :)
proč to tady píšu ???
je to odpověď rafaela na otázku jak medituješ ? a zároveň podobně jako papadev mne ta jeho otázka dovedla k jakémusi mého zcela osobníhu zúčtování :D tak díky za tuto možnost :)