Básník„ ..Chci pravdu! Ve tvém chrámu z opálu se šklebí
snad hrůza neplodnosti jen,
a jaký smysl, Panno bledá, v tvém je nebi,
jímž lidí svět je obklopen?
Ve jménu magie, ve jménu Tetragrammu,
promluv...
DianaÓ, synu Apollóna, já věky cestu střežím,
jíž duše kráčí v nebi říš,
mám dvojí tvář a jednou k bohům hledím,
ty pouze mojí druhou zříš;
plod světa stlačuji na této zemi;
silami kráterů svých všemi
se dotknu duchů, duší, těl;
vše v světě pod mým tlakem stoupá,
a v rose rytmů mých se koupá,
by v ticho akordů mých spěl.
Vše v lad i svár já spojuji a rozdvojuji,
změť živlů, pólů, pohlaví,
jsem ženství bytostí, vše k sobě přitahuji
pohybem, jenž se neznaví,
a zákonům mých dob je každý práv;
živočich, rostlina i lidí dav;
proud přílivem svým ke mně nese blíž;
mrak páry, vichry, moře v něm se chví,
i oheň, který v Empyreu hřmí,
i nepostižitelná vzduchu říš.
Já ovládám smrt, řídím narození,
zrod obsahuje smrti bič,
a generací měnících se vření
mám v ruce stříbrozlatý klíč;
a duše posílám ve slunce sídla,
jež získaly si nesmrtelná křídla,
by prchly generací bystřinám;
neb na dně prostorů, v jich hloubce stínů
je opět zasévám do ženy klínu
a znovu podřídím svých vírů hrám.
Ach, kdybys neviditelné zřel duše
vycházet v davu z hrobů svých,
jak nad vodami vzhůru v blahé tuše
v mých letí klidných paprscích!
Některé vášní šílenou
i slovo v letu předstihnou
a vzhůru míří pospolu
a v mlhách zavíří, než upadají
zpět do moře, kde ve vlnách si hrají,
neb v pustiny zní údolu.
Však jiné prorazivše sféru mraků,
by došli vzhůru éter slézají
a ke mně stoupají mém po přízraku,
však rozčílením opět padají,
však dojdou nakonec, kam sen je táh,
dav jejich tančí na mých planinách
a tvoří známých skupiny,
v mé krátery se noří jejich sbory
a procházejí údolí i hory,
mých zářících hor kotliny.
Však s bohem buď! Zem unáší tě skvělá,
mluv s hvězdami, tě nezřím již,
ó básníku, ty závoj svého těla,
až přijde čas, vlož v hrobu skrýš,
však připni k paprskům mým duši svoji,
svou mysl upři k původnímu zdroji,
odkud jsi vyšel, vrať se zas,
až k slávě Boha lukem nachovým
a neznej překážky! Svým světlem ledovým
tě propustím ve slunce jasHAD GENESE
[img]https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/236x/00/e1/48/00e1481653843f132c19eed5507e88a2.jpg[/img]
[b]Básník[/b]
„ ..Chci pravdu! Ve tvém chrámu z opálu se šklebí
snad hrůza neplodnosti jen,
a jaký smysl, Panno bledá, v tvém je nebi,
jímž lidí svět je obklopen?
Ve jménu magie, ve jménu Tetragrammu,
promluv...
[img]http://www.nachtkabarett.com/ihvh/img/ihvh.jpg[/img]
[b]Diana[/b]
Ó, synu Apollóna, já věky cestu střežím,
jíž duše kráčí v nebi říš,
[b]mám dvojí tvář a jednou k bohům hledím,
ty pouze mojí druhou zříš;
[/b]
plod světa stlačuji na této zemi;
silami kráterů svých všemi
se dotknu duchů, duší, těl;
vše v světě pod mým tlakem stoupá,
a v rose rytmů mých se koupá,
by v ticho akordů mých spěl.
Vše v lad i svár já spojuji a rozdvojuji,
změť živlů, pólů, pohlaví,
jsem ženství bytostí, vše k sobě přitahuji
pohybem, jenž se neznaví,
a zákonům mých dob je každý práv;
živočich, rostlina i lidí dav;
proud přílivem svým ke mně nese blíž;
mrak páry, vichry, moře v něm se chví,
i oheň, který v Empyreu hřmí,
i nepostižitelná vzduchu říš.
Já ovládám smrt, řídím narození,
zrod obsahuje smrti bič,
a generací měnících se vření
mám v ruce stříbrozlatý klíč;
a duše posílám ve slunce sídla,
jež získaly si nesmrtelná křídla,
by prchly generací bystřinám;
neb na dně prostorů, v jich hloubce stínů
je opět zasévám do ženy klínu
a znovu podřídím svých vírů hrám.
Ach, kdybys neviditelné zřel duše
vycházet v davu z hrobů svých,
jak nad vodami vzhůru v blahé tuše
v mých letí klidných paprscích!
Některé vášní šílenou
i slovo v letu předstihnou
a vzhůru míří pospolu
a v mlhách zavíří, než upadají
zpět do moře, kde ve vlnách si hrají,
neb v pustiny zní údolu.
Však jiné prorazivše sféru mraků,
by došli vzhůru éter slézají
a ke mně stoupají mém po přízraku,
však rozčílením opět padají,
však dojdou nakonec, kam sen je táh,
dav jejich tančí na mých planinách
a tvoří známých skupiny,
v mé krátery se noří jejich sbory
a procházejí údolí i hory,
mých zářících hor kotliny.
Však s bohem buď! Zem unáší tě skvělá,
mluv s hvězdami, tě nezřím již,
[b]ó básníku, ty závoj svého těla,
až přijde čas, vlož v hrobu skrýš,
však připni k paprskům mým duši svoji,
svou mysl upři k původnímu zdroji,
odkud jsi vyšel, vrať se zas,
až k slávě Boha lukem nachovým
a neznej překážky! Svým světlem ledovým
tě propustím ve slunce jas[/b]
HAD GENESE