od rosada » ned 19. led 2014 20:25:32
Někdy mám sto chutí, nahlédnou lidem do hlavy. Jak to tam chodí? To je pro mě k nepochopení. Než se mi to podaří, nahlédnout a pochopit, udělám první krok a povím vám, co se děje v hlavě na mém krku.
Mě v hlavě běhají myšlenky jako ještěrky. Jen vidím jak se to mihne a zase a zase. Jéje to jich je. Tahle je zajímavá. A tahle? Dokonce velmi. Chvilku postojí, pak mrsknou ocáskem zakmitají nožičkama a jsou fuč. No nic, domyslím to příště. Však už běží další.
Chytám ty hbité potvůrky. Chytám je za ocásky. A cpu je do slov, do vět a souvětí, abych se o ně podělila s celým širým světem. Toto ale dopadá. Ocásků mám plné hrsti a myšlenky skryté někde ve skulinkách mozkových závitů. Vždycky jsou rychlejší než já. Alespoň jednou jedinkrát bych chtěla polapit některou celou. Chápejte některou z těch vzácných exemplářů. Ne takové ty obyčejné, co se honí hlavou kdekomu. Nedá se ani říct honí, spíš se plazí se ti kříženci s lenochodem. Takové umím chytat už odmala: „Mámo, já mám hlad“. Jo, kdybych tak chytila tu mou ještěřičku z nejješterkovatejších. A celou! Dala bych si ji zarámovat, sepsala bych tlustou knihu a ještě by zbylo na televizní seriál.
Někdy, když zatajím svůj dech a svou pozornost rozsvítím jako slunce, najde se jedna přesně taková, nádherně vybarvená, elegantní, vzácná, a ta se zastaví, téměř zkamení a vyhřívá se. Ta je úžasná. Je geniální. Je neotřelá, původní, převratná…Počkej,… ještě vydrž,…ták, hezky stůj, maminka ti neublíží, jen tě vměstnám do slov, do vět a souvětí, podělím se o tebe s celým širým světem…, tak počkej… Chňap.
Měla jsem myšlenku. Zcela geniální. Neotřelou, původní, převratnou…
To, co tady čtete, je její ocásek.
Někdy mám sto chutí, nahlédnou lidem do hlavy. Jak to tam chodí? To je pro mě k nepochopení. Než se mi to podaří, nahlédnout a pochopit, udělám první krok a povím vám, co se děje v hlavě na mém krku.
Mě v hlavě běhají myšlenky jako ještěrky. Jen vidím jak se to mihne a zase a zase. Jéje to jich je. Tahle je zajímavá. A tahle? Dokonce velmi. Chvilku postojí, pak mrsknou ocáskem zakmitají nožičkama a jsou fuč. No nic, domyslím to příště. Však už běží další.
Chytám ty hbité potvůrky. Chytám je za ocásky. A cpu je do slov, do vět a souvětí, abych se o ně podělila s celým širým světem. Toto ale dopadá. Ocásků mám plné hrsti a myšlenky skryté někde ve skulinkách mozkových závitů. Vždycky jsou rychlejší než já. Alespoň jednou jedinkrát bych chtěla polapit některou celou. Chápejte některou z těch vzácných exemplářů. Ne takové ty obyčejné, co se honí hlavou kdekomu. Nedá se ani říct honí, spíš se plazí se ti kříženci s lenochodem. Takové umím chytat už odmala: „Mámo, já mám hlad“. Jo, kdybych tak chytila tu mou ještěřičku z nejješterkovatejších. A celou! Dala bych si ji zarámovat, sepsala bych tlustou knihu a ještě by zbylo na televizní seriál.
Někdy, když zatajím svůj dech a svou pozornost rozsvítím jako slunce, najde se jedna přesně taková, nádherně vybarvená, elegantní, vzácná, a ta se zastaví, téměř zkamení a vyhřívá se. Ta je úžasná. Je geniální. Je neotřelá, původní, převratná…Počkej,… ještě vydrž,…ták, hezky stůj, maminka ti neublíží, jen tě vměstnám do slov, do vět a souvětí, podělím se o tebe s celým širým světem…, tak počkej… Chňap.
Měla jsem myšlenku. Zcela geniální. Neotřelou, původní, převratnou…
To, co tady čtete, je její ocásek.