Bódhičitta - probuzené srdce

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: Bódhičitta - probuzené srdce

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Příspěvek od Návštěvník » pát 27. dub 2018 12:29:08

Mudita - radost z radosti


Radostivost
Jan Lípa


Motto: "Nad radost nic v světě není,
budiž zdráva radosti,
vstupujeme opojeni
ve Tvé krásné království."
Beethowen, 9. Symfonie - Óda na radost


Bezpříčinná radostivost byl stav, na který si ze svého dětství vzpomněl Gautama Buddha a který jej přived na Střední cestu, jak popisujeme v textu Vzpomínka na Buddhu. V Čechách pak dokonce na radostivosti založil mistr jedné z českých buddhistických škol celou nauku. Sám jsem se jednou ptal Evžena Štekla: Co kdybych navodil stav radostivosti a udržoval jej stále? Evžen odpověděl pro něj s charakteristickým důvtipem a vtipem: Teď si na to kápnul, dělat totiž můžeš cokoli! Mínil tedy ke cvičení čakramů a bdění. Ale jak je to tedy s onou radostivostí?

O radostivosti mluvil i Ježíš Kristus. Je jen škoda, že se zmínky o ní v Evangeliích prakticky nedochovaly. Výjimkou jsou názvy Evangelií, tedy slovo evangelium jako takové je odvozeno z řeckého euangelion - dobrá, radostná zpráva. Ježíš mluvil o tom, že vše se děje tak, jak má, Vše k větší slávě Boží, všechno je tedy v nejlepším pořádku. Mluvil ale také o překonání prvotního hříchu, jehož zatížení je pouze iluzorní, i tom, že všichni jsme již spaseni. Spása je naší přirozeností a naším normálním stavem. Spása je nám blíže, než bychom si mohli myslet. Je všem dostupná a nikdo z ní není vyčleněn. Je tu stále, je všude, je teď, j právě v onom přítomném okamžiku - v Teď. Přesto si ji v tzv. normálním stavu neuvědomujeme a musíme o ni bojovat. Setřít nános nevědomosti, který ji zakrývá a prozřít. Očistit, vyprázdnit svou mysl, jež je božské podstaty, či buddhovské? Je zajisté více než pozoruhodné, nakolik se Ježíšovo učení blíží vadžrajáně, nakolik je podobné, ba přímo až shodné a ve své době pochopitelně také zcela revoluční.

Je fakt, že s radostí jde všechno lépe, jak se říká. Pochopitelně i meditace či samotné celodenní bdění. Ovšem její úloha vychází ještě z něčeho jiného. Podíváme-li se na popisy vnorů, zjistíme, že první čtyři vnory výborně popisuje Slovo Buddhovo v negativním smyslu tak, že vypočítává, která z vásan a vlastností již v tom kterém vnoru chybí a je překonána, odstraněna. Čtyři vyšší vnory pak popisuje Kniha chudoby (121. sutta Majjhima Nikaya - Sbírky středních řečí nazvaná Krátká Buddhova řeč o prázdnotě - Cula-Suňňatta Sutta) jako formu rozšířeného vědomí či phova, přesun vědomí.

Před mnoha lety jsme se s Michalem Harantem pokoušeli o pozitivní definici jednotlivých čtyř nižších vnorů dle pro ně charakteristického průvodního jevu. Prvnímu vnoru pak bylo nutno přiřadit právě onu bezpříčinnou radostivost. Tou tedy začínají všechny vnory, jí začíná samotná meditace. Pro druhý vnor je charakteristický klid, pro třetí jasné vědomí a čtvrtý vyrovnanost. Z vyšších vnorů je pak pro pátý charakteristická neomezená sféra prostorová, pro šestý neomezená sféra vědomí, pro sedmý sféra nebytí a pro osmý pak rozhraní možného vnímání. Dosahování vnorů však nemusí probíhat tak, jak je mnohé texty a různí učitelé popisují a do značné míry tím i oddalují jejich dosažení, tedy postupným a časově dlouhodobým vstupem do jednotlivých vnorů, dle biblického: Sami do Království nebeského nemohou a jiným v tom brání. Ale mohou proběhnout v jednom okamžiku všechny najednou, či spíše okamžitě po sobě. V zásadě platí, že pokud se objeví první vnor, již tu jsou i všechny ostatní, jak může doložit autor tohoto textu z vlastní praxe. Naše mysl však musí být připravena - čistá, prázdná a bdělá!

Radostivostí se tak na jednu stranu dostáváme přímo do 1. vnoru, na stranu druhou ji koncentrace tohoto vnoru přímo poskytuje. Jedná se tak o vzájemné sepjetí, zpečetění obou. Radostivosti však můžeme dosahovat i jinak než jen koncentrací, například skrze podklady všímavosti - tedy bděním, ale může ji dobře zprostředkovat i vhodná četba. Na tomto místě je nutno zmínit a doporučit knihu Ohnivý keř od Kartla Weinfurtera, s níž měl autor těchto řádek vynikající zkušenosti i přesto, že jde o knihu křesťanské mystiky, tedy nebuddhistickou. Stejného účinku však můžeme dosáhnout i studiem Evangelií a dalších novozákonních textů, spisů Ramana Maharišihi či Fráni Drtikola nebo studiem vadžrajánových textů, tedy těch, které učí, že osvobození není nic neobvyklého, že je naším přirozeným stavem, že tu je, bylo a bude vždy.

Jednotlivé stupně vnorů a způsoby jejich dosahování popisuje 8. člen stezky. Avšak tento je nutno praktikovat společně s ostatními a nezapomínat na 7., který učí pozorování všímavosti, jíž je dosahováno osvícení, jak uvádějí buddhistické texty. Tedy lépe řečeno kombinací praxe 7. a 8. členu.

Jak taková radostivost vlastně vypadá? Nejlépe by se dala popsat jako mírný, klidný, vlídný a laskavý stav štěstí plynoucí z prožívání přítomného okamžiku - jasně zářícího, čistého a prázdného Teď. Nicméně je pochopitelně subjektivním prožitkem a třeba byste ji popsali jinými slovy. Záleží tedy především na zkušenosti.

Samotnou praxi radostivosti nacházíme v buddhistických textech a jejich návodech jako metta, karuná a muditá, na něž tímto odkazujeme, a proto na tomto místě nebude blíže rozebírána. Otázkou ovšem, která se nutně nabízí, je, zda vědomé, cílené navození bezpříčinné radostivosti je bezpříčinné. Ale to nás trápit nemusí, neboť praxe sama ukáže nejvíce. Jinou otázkou je, zda udržovat tento stav radostivosti či jakýkoli jiný stav nebo upřednostnit bdění. Ale i na to můžeme odpovědět podobně jako v článcích Mantram a Zvnitřnění - radostivost, podobně jako mantru, lze využít jako meditační podklad a to i během celého dne, např. pokud se nám něco bdění ztěžuje. Cesta onoho zmíněného českého mistra byla právě cestou stavů. Stav jako takový a jeho udržování je pak koncentrací, jíž lze zařadit do 8. členu Stezky, zatímco bdění je samo o sobě praxí 7. členu. Užití bdění je však předepisováno i pro člen 8. Je přeci jen základní a univerzální meditací předanou Gautamou Buddhou.

Radostivost pro radostivost samotnou může být jistě kouzelná záležitost. Radostivost tak může být vhodným doplňkem praxe. Nemusíme ji sice přímo vyvolávat a udržovat, ale rozhodně bychom ji vzhledem k jejímu významu měli zaznamenávat, všímat si jí. Nicméně, to je právě ta Síla, že To přijde samo, říkával Evžen Štekl. A pokud přijde, plně vědomě ji prožívat, koupat se v ní. Je jednou z podmínek vedoucích k poznání. Ty jsi To! A proto se radujte! Již jste spaseni!
http://silamoudrosti.unas.cz/cs/lipa/li ... ost_cs.php

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Příspěvek od Návštěvník » stř 18. lis 2015 8:17:44

Bódhičitta, tato hluboká něha vůči životu, se v nás probouzí tehdy, když se přestaneme schovávat před zranitelností své situace, před základní křehkostí existence. Jak řekl šestnáctý Gjalwa Karmapa: „Všechno to přijměte do sebe. Nechte bolest celého světa vniknout do svého srdce a proměňte ji v soucítění.” V těžkých chvílích je bódhičitta jediným účinným lékem. Když nenacházíme inspiraci a nejraději bychom všechno vzdali, tehdy se uzdravení skrývá v něžnosti, která leží v jádru samotného utrpení. Je to chvíle jako stvořená k tomu, abychom se dotkli ryzího srdce bódhičitty. Uprostřed osamění, uprostřed strachu, uprostřed pocitu, že nám nikdo nerozumí a všichni nás zavrhli, skrytě bije ryzí srdce smutku. Podobně jako drahokam, který může miliony let ležet pohřben v zemi, aniž by ztratil barvu, aniž by utrpěl sebemenší újmu, není naše vznešené srdce nijak ovlivněno vším tím naším zmatkem a povykem. Drahokam může být kdykoli vynesen na světlo a bude zářit, jako by nikdy nebyl zakopán. Se srdcem bódhičitty je to stejné – bez ohledu na to, jak moc jsme se oddali nelásce, sobectví a chamtivosti, nemůžeme o něj přijít. Je přítomné ve všem, co žije, neposkvrněné a neporušené. Myslíme si, že když sami sebe chráníme před utrpením, jsme k sobě laskaví. Ve skutečnosti tím ale jen stupňujeme svůj strach, zatvrzelost a odcizení. Vnímáme sami sebe jako oddělené od všeho ostatního. Tato oddělenost se nám stává vězením, které omezuje naší perspektivu na osobní strachy a naděje a naši lásku a péči na pár našich blízkých. Je to paradoxní, ale připravujeme si utrpení právě tím, že se snažíme chránit se před nepohodlím. Když se však neuzavřeme a připustíme, aby cosi v našem srdci povolilo, objevíme sounáležitost se všemi bytostmi.

Pema Čhódron

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Příspěvek od nop » sob 08. srp 2015 1:23:35

Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry

Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě ...

Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. ...

Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. ...
... Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. ...

Všichni můžeme pociťovat rozechvělost,...
Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.
Tohle je starý a neměnný zákon.


..., bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.
Pema Chödrön: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.
Tato bodhičitta mne překvapila, i když jsem ji určitě přečetl už dříve.
A překvapila by jistě i mnohé naše občany, kteří o buddhismu mají povrchní znalosti.
Protože co mohou poznat z povrchně rozesetých údajů? Spíše omyly než pravdu.¨
Že:
a/ buddhisté jsou pesimisté odvrácení od radostí, protože
b/ v životě je utrpení,
c/ nirvána je nic a nebo upadnutí do nicoty.

A tak život buddhisty vypadá pak jako život poutníka, který z utrpení putuje do nicoty.
To se všem nelíbí a proto lepší je směr „knedlo-vepřo-zelo“ a vychlazené pivo.

Kdyby se zřídila česká cesta reforem učení o buddhismu, mohla být založená na
1/ upraveném poučení z bodhičitty,
2/ poučení, že život není utrpení, ale při vášních může být trapným způsobem zažíván,
3/ nirvána není nic ve smyslu „z dlaně se chlup nedá vytrhnout“, ale že je to situace, na kterou popis slov nestačí, a tím méně jedním slovem „nic“,

a že proto na otázku „co je nirvána“ je potřebné odpovědět celou větou, asi takto: „je to NIC z TOHO, co se dá popsat a je nutno to poznat přímo“.

x x x
malá poznámka: líbí se vám slovo bojovník? Někoho to asi inspiruje (také v zenu a cestě Nahualu), pouze já jsem se ošíval, když jsem v textu o soucitu, lásce, dobru četl o bojovníkovi.

Okopíroval jsem si to o bódhičittě na HD s drobnými úpravami:

za pojem „bojovník“ jsem hledal, co lépe vyhovuje mojí nebojovné nátuře. A našel jsem ekvivalent „ten kdo se snaží“, pro mne na HD krátce „snaživec“.
Takže místo slov „Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane“
jsem si zapsal „Snaživec akceptuje to, že nikdy neví, co se stane.“

Místo „Hlavní otázkou bojovníka ...“ jsem si zapsal: „Hlavní otázkou snaživého člověka...“,
a místo „Praxe meditace, ... vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi“ jsem si zapsal:
„Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi nástroji, pomocníky.“

A místo „Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci“ jsem opravil na „Ti, kteří se cvičí v probouzení... jsou bódhisattvové, snaživci. Nikoliv bojovníci , kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, snaživci, kteří slyší pláč světa.“

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Příspěvek od Návštěvník » pát 07. srp 2015 13:47:28

Bódhičitta

Bódhičitta (tib. བྱང་ཆུབ་ཀྱི་སེམས་ byang chub kyi sems, skt. बोधिचित्त bodhicitta , čínsky 菩提心 pudixin, japonsky 菩提心 bodaishin, česky: osvícená mysl, osvícený přístup) je výraz používaný v buddhismu, především pak v buddhismu Velké cesty.


Relativní bódhičitta je altruistický stav mysli opírající se o soucit a lásku ke všem cítícím bytostem a také pomáhání těmto bytostem z kola samsáry až ke konečnému osvícení. Znamená to zdokonalování sebe sama skrze šest osvobozujících činností ku prospěchu všech bytostí. Relativní bódhičitta se dělí na dva typy:
1.Bódhičitta aspirace - chuť dosáhnout dokonalého osvícení ku prospěchu a nejlepší pomoci všem cítícím bytostem.
2.Bódhičitta rozvinutí šesti páramit.

Absolutní bódhičitta je rozpoznání podstaty mysli a z toho vzniklá spontánní aktivita bez úsilí, myšlenek a váhání. Tohoto stavu se dosáhne, pokud zmizí oddělenost mezi prožívajícím, prožívaném a samotném prožívání a tyto tři se stanou neoddělitelným celkem. V některých zdrojích se také pro absolutní bódhičittu používá výraz "absolutní moudrost" (prázdnota, v sans. šúnjatá).


Zřídla rozvoje bódhičitty

Pět činů, které způsobují nastavení mysli k dosažení stavu Buddhy:
Být v blízkosti přátel, kteří neporušili sliby samaja.
Nenásledování špatných myšlenek.
Následovat instrukce svého učitele.
Rozvíjet soucítění.
Vytrvalá praxe.

Dalších pět dodatečných činů:
Nevidět chyby v jiných.
Když je vidíme, nemyslíme o nich zle.
Bez arogance.
Bez žárlivosti k druhým.
Vidět všechny bytosti jako své děti.



Čtyři nezměřitelné vlastnosti bódhičitty (pro nezměřitelné počty bytostí)
Milující dobrota: (aby všechny bytosti dosáhly štěstí a příčiny štěstí).
Soucítění: (aby všechny cítící bytosti byly bez trpění a příčin utrpení).
Společná radost: (aby všechny cítící bytosti nebyly odděleny od pravdivého štěstí, ve kterém není utrpení).
Rovnost: (aby všechny cítící bytosti mohly žít bez lpění na blízkých a nechuti k druhým v překonání o rovnosti všeho, co žije).



Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti. Dilgo Khjentse rinpočhe

Srdce učení mahájány je praxe prožívání bódhičitty, osvícené mysli. Bódhičitta v sobě zahrnuje dva aspekty – úsilí ve prospěch nás samých a úsilí ve prospěch druhých. Pokud skutečně provádíme praxi, rozvíjíme bódhičittu, která zahrnuje nás samé rovněž jako i všechny ostatní bytosti.

16. karmapa

http://www.mystika.info/news/bodhicitta-/

Bódhičitta - probuzené srdce

Příspěvek od Tara » čtv 06. srp 2015 21:25:21

Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry

Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě od staré ženy, která se vyhřívala na slunci. Šla jsem okolo ní a cítila se opuštěná, smutná a zavržená a kopala jsem do všeho, co mi stálo v cestě. Usmála se na mě a řekla: „Děvče, nedovol, aby ti život zatvrdil srdce."

Rovnou jsem tak dostala tu nejpodstatnější radu. Okolnosti nás mohou zatvrdit do vzdoru a strachu, nebo obměkčit, učinit nás laskavějšími, nebo otevřít tomu, čeho se bojíme. Máme na vybranou.

Kdybychom se zeptali Buddhy co je to bódhičitta, asi by nám řekl, že je snazší tomu rozumět, nežli to vysvětlit. A doporučil by nám, abychom sami hledali, co to pro nás znamená a ještě by nás nalákal tím, že je to to jediné, co uzdravuje a co je schopno transformovat i to nejtvrdší srdce a zavilou, vystrašenou mysl.

Čita je v sanskrtu „mysl," ale také „srdce," nebo „postoj". Bódhi znamená „probuzený," osvícený," nebo „zcela otevřený". Někdy nazýváme otevřené srdce a mysl bódhičitty citlivým místem, zranitelným jako otevřená rána. Bódhičitta je částečně naše schopnost milovat. I ti nejkrutější lidé ji mají. I krvelačné šelmy milují svá mláďata. Jak říká Čögyam Trungpa rinpoče: „Každý něco miluje, třeba jenom chleba."

Bódhičitta je také soucit, schopnost vnímat cizí bolest. Kdyby to tak nebylo, nechránili bychom se před cizí bolestí, protože se jí bojíme. Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme. Naše praxe nás učí tyto trhliny nacházet. Probouzet bódhičittu v okamžicích lásky, vděčnosti, osamělosti i nedostatečnosti.

Podobné bódhičittě je krvácení zlomeného srdce. Někdy z takového zranění vznikne panika a úzkost, jindy zloba, odpor a obviňování. Pod touhle tvrdou skořápkou je ale citlivý a opravdový smutek. Ten nás spojuje se všemi, kteří kdy milovali, a může nás naučit soucitu. Umravnit nás, když jsme arogantní a obměkčit, když jsme hrubí. Probouzí nás, když bychom raději spali a protíná naši lhostejnost. Tahle trvalá bolest srdce je požehnáním, které když ho přijmeme, můžeme sdílet i s ostatními.

Buddha řekl, že nám osvícení není vzdálené. Dokonce, i když jsme na dně, není pro nás nedosažitelné. To je významné prohlášení. I obyčejní lidé jako my, zmatení a se závislostmi všeho druhu, mají mysl osvícení - bódhičittu. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti naší pravou podstatou. Dokonce, i když neuróza zakrývá naši moudrost, když jsme ve zmatcích a beznaději, bódhičitta je jako otevřené nebe. Věčně přítomná a neoslabená ani mraky, které ji mohou dočasně zastínit.

Možná tomu můžete jen těžko uvěřit, je ale pravda, že uprostřed utrpení a nejhorších časů můžeme vyvolat vznešené srdce bódhičitty. Je stále zde, v bolesti, stejně jako v radosti.

Jedna žena mi napsala, že se ocitla na Středním východě, obklopená ječícími lidmi, kteří ji a jejímu příteli hrozili kameny, protože jsou Američani. Samozřejmě se bála, je ale zajímavé co se stalo. Najednou se identifikovala se všemi lidmi v historii, kteří byli opovržlivě nenáviděni. Pochopila co to je, být opovrhován z jakýchkoliv důvodů, etnických, rasových, nebo podle pohlaví. Něco se v ní zlomilo a poznala, jak se cítí milióny utlačovaných lidí a uviděla to v nové perspektivě. Dokonce pocítila lidství, které ji spojuje i s těmi co ji nenávidí. Tenhle pocit hluboké sounáležitosti ke stejné rodině, to je bódhičitta.

Bódhičitta má dvě úrovně. Zaprvé je to absolutní, nepodmíněná bódhičitta, čerstvá zkušenost okamžiku, bez představ, názorů a postojů. Je to něco tak úžasně dobrého, že nejsme schopni to ani obsáhnout. Jako když víte na té nejvnitřnější úrovni, že nemáte co ztratit. Pak je tady relativní bódhičitta, naše schopnost mít srdce a mysl otevřené bolesti a neuzavírat se před ní.

Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. Jsou to muži a ženy, ochotni cvičit se uprostřed problémů. Znamená to, že tito bódhisattvové vstupují do obtížných situací, aby zmírnili utrpení. Také to znamená, že jsou ochotni utnout své osobní reakce a sebeklamy ve prospěch odkrytí nezastíněné energie bódhičitty. Máme mnoho takových příkladů jako je Matka Tereza, nebo Martin Luther King, kteří poznali, že největší zlo pochází z naší vlastní agresivní mysli. Obětovali svůj život, aby to pomohli pochopit i jiným. A je spousta dalších obyčejných lidí, kteří se učí celý život otevírat své srdce a mysl, a pomáhají ostatním dělat to také tak. I my to můžeme dělat jako oni. Probouzet v sobě odvahu a lásku.

Máme formální i neformální metody k probouzení statečnosti a laskavosti. Máme praxe pro zvyšování schopnosti radovat se, milovat, plakat a uvolňovat kontrolu nad věcmi. Učí nás neuhýbat před nejistotou. A jiné nám pomáhají zůstat, když bychom se radši uzavřeli.

Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. Můžeme jimi odkrýt citlivé místo bódhičitty. Ve smutku i vděčnosti, ve zlobě i strachu. V osamělosti, stejně jako v laskavosti.

Raději bychom praktikovali něco, co není tak nepohodlné. Současně ale chceme být uzdraveni. To nejde dohromady. Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane. Snažíme se z touhy po bezpečí řídit nekontrolovatelné, chceme bezpečí a pohodlí. To ale nikdy nemůžeme zaručit. Nejistotě se nelze vyhnout. Je v každém dobrodružství, je tím co nás leká.

Výcvik v bódhičittě neslibuje žádný happyend. Spíš to „já," které hledá bezpečí a které se chce něčeho podržet, může konečně dospět. Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. Jak nakládat s obtížemi, emocemi a nepředvídatelnými událostmi všedního dne.

Většinou se chováme jako ptáčata, která nechtějí opustit hnízdo. Sice zasmrádá a už dlouho neslouží své funkci, nepřichází nikdo, aby nás nasytil, nikdo nás nechrání ani nezahřívá, stejně ale doufáme, že se naše ptačí matka přece jen objeví.

Mohli bychom si udělat laskavost a konečně vypadnout. Je jasné, že to chce odvahu a pár dobrých rad. Možná se necítíme dost zralí na bódhisattvovský výcvik. Chceme ale dospět a mít přímý vztah k životu, nebo budeme žít a umírat ve strachu?

Všichni můžeme pociťovat rozechvělost, zlomené srdce, bolest a nejistotu. To všechno je znamením bódhičitty v nás. Jack Kornfield říká, že to viděl v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Padesát tisíc lidí se muselo před namířenou hlavní přihlásit ke komunismu a hrozila jim smrt, když budou pokračovat ve svých buddhistických praxích. Navzdory tomu postavili v utečeneckém táboře malý chrám a dvacet tisíc lidí se tam účastnilo obřadu pod otevřeným nebem. Nikdo nepřednášel žádné učení ani modlitby, jednoduše jen recitovali jedno z hlavních Buddhových učení:



Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.

Tohle je starý a neměnný zákon.



Tisíce lidí tak recitovali a plakali s vědomím toho, že pravda těchto slov je větší, než jejich utrpení. Bódhičitta má takovou moc. Inspiruje a vede nás v dobrých i zlých časech. Je to jako objevit odvahu a moudrost, kterou jsme ani nevěděli, že máme. Tak jako alchymie mění kovy ve zlato, bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.



Pema Chödrön: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.

Nahoru