Poradna zdarma

Pavla píše:

Jana píše: Boží láska je bezpodmínečná právě pro to, že zůstává láskou, i když se člověk může chovat jako hovado.

kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot, podle kterých vyhodnocuje?

malpan píše:

Pavla píše:kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot,podle kterých vyhodnocuje?

kdo se ptá?

Pavla píše:kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot,podle kterých vyhodnocuje?

Jana píše:
Boží láska je bezpodmínečná právě pro to, že zůstává láskou, i když se člověk může chovat jako hovado.

Jana píše:

armin píše:..Nikdo rivalitu v diskusi nehledá, to jen ty ji ve vyjádření nesouhlasu s tvými výroky nacházíš, ne?

Něco jiného je nesouhlas s výroky, v tom by rivalitu asi mohl těžko někdo nacházet. Při nesouhlasu s výroky se nabízí vysvětlující pohled, který vysvětluje důvod nesouhlasu s výrokem. Při rivalitě se jako argument používá posuzování spolubesedníka.

Jana píše:Spíš není vyjádření úměrné míře pochopení.

Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Asi tak. Jenže není vždycky jednoduché si ty touhy v sobě uvědomit. Každá z nich má dobrou příčinu - někdy zřejmou, jindy ne. Některé touhy vznikly bůhvíjak dávno jako reakce na něco nepříjemného nebo bolestného, co se nám opakovaně dělo, v dětství nebo v minulých inkarnacích. Dávno jsme na to zapomněli, ale ono nás to pořád ovlivňuje. Například kdo zažil přísnou, silně autoritativní výchovu (v západních zemích dost častou), musel v sobě tehdy potlačovat všechen odpor a neposlušnost, jinak ho tvrdě potrestali. Nemohl dát tehdy najevo svoje vzbouřenecké pocity, a tak v něm všechny zůstaly uskladněné. Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj. Nebo začne všechny poučovat, aby tak dal najevo, že jen on ví, jak je to správně, a že by to měli všichni uznat.

irulan píše:Tak je to takový "dědičný hřích", sirime dal svoje nezpracovanosti na svoje děti a zároveň je to propojením našich "karem", dá se tenhle nekonecnej řetězec přerušit? Jsme vsichni jakoby v jednom kole a na různých místech, jako bychom to kolo spíše tvořili.
Ja čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo. Spis mi prijde, ze je to čím dal otevřenější a mnohem více propletene a složité. A chápu míň a míň. Ale míň a míň mi to vadí.

čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo

Jana píše:Absolutně všechny touhy, které vyvěrají z iluze oddělenosti mají svůj původ v iluzi oddělenosti od Boha, tedy v iluzi oddělenosti od svého pravého Já.

Jana píše:Nenaplněná touha je jenom nepoznaná Boží vůle.

Linda píše:

irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Asi tak. Jenže není vždycky jednoduché si ty touhy v sobě uvědomit. Každá z nich má dobrou příčinu - někdy zřejmou, jindy ne. Některé touhy vznikly bůhvíjak dávno jako reakce na něco nepříjemného nebo bolestného, co se nám opakovaně dělo, v dětství nebo v minulých inkarnacích. Dávno jsme na to zapomněli, ale ono nás to pořád ovlivňuje. Například kdo zažil přísnou, silně autoritativní výchovu (v západních zemích dost častou), musel v sobě tehdy potlačovat všechen odpor a neposlušnost, jinak ho tvrdě potrestali. Nemohl dát tehdy najevo svoje vzbouřenecké pocity, a tak v něm všechny zůstaly uskladněné. Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj. Nebo začne všechny poučovat, aby tak dal najevo, že jen on ví, jak je to správně, a že by to měli všichni uznat.

Zvyk za každou cenu odporovat se tak může stát základním povahovým rysem. Člověk nevědomky touží konečně uplatnit s plnou vahou a bez zábran svou vlastní autoritu. A dokud v sobě tuhle touhu má, vyvolává v něm potřebu ji v každé situaci uspokojit.

Touha se vždycky týká něčeho, co tu teď není. Kdyby to tu bylo, nebyl by důvod po tom toužit.
Život nevědomého probíhá tak, že po něčem zatouží, a když toho dosáhne, tak si toho užívá.

Jana píše:Nenaplněná touha je jenom nepoznaná Boží vůle.

...splňování vlastních nenaplněných tužeb je plněním Boží vůle.

vostalpetr píše:

Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj.
Zvyk za každou cenu odporovat se tak může stát základním povahovým rysem. Člověk nevědomky touží konečně uplatnit s plnou vahou a bez zábran svou vlastní autoritu.

... zemětřesení (a tsunami a požár a rabování) které v roce 1755 srovnalo se zemí Lisabon,
zrovna v den svátku všech svatých dopoledne,
zabilo inkvizitora, rozbořilo kostely a paradoxně jen hampejzy prostitutek zůstaly nedotčeny,
a otřáslo tak dosud všeobecným přesvědčením o boží vůli ...
...takže někdy bouřky nestačí,
je třeba pořádného zemětřesení aby zavedené staleté modly spadly ze svých nedotknutelných trůnů...

Jana píše:Nenaplněná touha je jenom nepoznaná Boží vůle.

Jana píše:Když jsou všechny touhy ze srdce odstraněny pryč, stává se
smrtelník nesmrtelným a užívá si brahmanu.“
(Katha Upanišad 6.14)

irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Touha se vždycky týká něčeho, co tu teď není. Kdyby to tu bylo, nebyl by důvod po tom toužit.
Život nevědomého probíhá tak, že po něčem zatouží, a když toho dosáhne, tak si toho užívá.

nop píše:

irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Ale ne se navždy obrátit zády. Až to přijde, abych nebyl bez zájmu a "nepromeškal čas "navštívení svého" " jak pravil JK když viděl Jeruzalém.

irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.