od Návštěvník » úte 27. bře 2018 17:08:32
... píše:Návštěvník píše:Pouhá upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli má za následek (tedy podle mé zkušenosti), že samo od sebe začne spontánně docházet - bez přemýšlení a bez jakékoliv snahy - k všimnutí si, tady a teď - nejen té konkrétní mentální/emocionální reakce, která právě vyvstala, ale najednou je jasně vidět i příčina, proč se tahle reakce v mysli objevila, t.j její doteď neuvědomovaná motivace, která ji vyvolala.
I ta doteď skrytá motivace se pak dá tady a teď neosobně pozorovat...a postupně se tak začne dařit rozpoznávat různé podoby vlastní sebeobranné motivace... Když se pokaždé jen pozorují, začnou samy od sebe slábnout. Postupně s nimi mizí i důsledky, sebeobranné rekce mysli.
K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli mi napadá: když se tohle udělá například s výraznou, nesouhlasnou emocí, která se objeví při čtení něčího příspěvku v diskusi, má to velmi zajímavé a dalo by se říct i docela příjemné důsledky: neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec, tudíž zareagovat stejně primitivně jako kterékoliv zvíře, které se cítí ohrožené. Jakmile se tahle reakce živočišné části našeho mozku (která se stará o naši sebeobranu a použije k tomu cokoliv, co je právě po ruce) nechá proběhnout a jen se klidně pozoruje, poměrně rychle se hlava vzpamatuje a přestane být jen poslušným otrokem, který vždycky bezmyšlenkovitě udělá přesně to, co mu primitivní část v ní uloženého mozku přikázala.
Dá se pak začít vnímat spousta zajímavých souvislostí, které - když se vezmou v úvahu - můžou občas vést i k pochopení, které bylo doteď úplně mimo naše možnosti. Je to fakt dobrodružství a když se k tomu jednou přičuchne, začne se to neosobní pozorování vidět ne jako něco, co by se "mělo" dělat, ale jako náramně šikovný způsob, kterým je možné zbavit se nadvlády té primitivní, sebeobranné části našeho mozku, která doteď za nás rozhodovala o našich reakcích i o tom, co pod jejich vlivem děláme.
Návštěvník píše:K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli
se dá dojít, když si začnu uvědomovat svůj docela samozřejmý pocit, že tohle nebo tamto s naprostou jistotou
vím. A dojde mi, že to, co teď o tom vím, tak ve skutečnosti vůbec být nemusí, protože další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.
Jenže tohle rozpoznávání navyklé posedlosti pocitem "vím, určitě je to tak, protože ..., ..., ... " je teprve začátek.
V knize
Pád do milosti https://www.kosmas.cz/knihy/196461/pad-do-milosti/ , ve které se Adyshanti dělí o své zkušenosti na cestě k Probuzení, k téhle naší potřebě vědět říká:
Abychom prohlédli svou mysl a hluboce zakořeněný pocit oddělenosti, kvůli kterým v životě tak často trpíme a zažíváme nedorozumění, musíme udělat velký krok – vzdát se toho, co víme, a vstoupit do tajemné skutečnosti neznáma.
Neznámo je velmi citlivé místo. Otevřeme-li se tomuto vnitřnímu prostoru nevědění, můžeme si připadat hodně zranitelní.
Ve skutečnosti je ale toto nevědění naší jedinou vstupní branou.
Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.
Abychom přiznali, že nevíme, abychom připustili skutečnost, že pomocí mysli nejsme schopni poznat pravou povahu toho, co se děje, k tomu potřebujeme ze všeho nejvíc pokoru. Tahle pokora a tohle uvědomění nám otevírají cestu:
k největšímu poznání přicházíme branou nevědění.
... píše:Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.
Jenže k tomu nelze dojít žádným odhodláním nebo pevným rozhodnutím.
Pochopení, že pocit "vím" v nás zablokuje jakoukoliv možnost, aby se naše pochopení mohlo dál prohlubovat,
je něco jako startovací čára...
Teprve díky tomu se může začít prohlubovat naše ochota přijímat fakt, že
další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.
[quote="..."][quote="Návštěvník"]Pouhá upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli má za následek (tedy podle mé zkušenosti), že samo od sebe začne spontánně docházet - bez přemýšlení a bez jakékoliv snahy - k všimnutí si, tady a teď - nejen té konkrétní mentální/emocionální reakce, která právě vyvstala, ale najednou je jasně vidět i příčina, proč se tahle reakce v mysli objevila, t.j její doteď neuvědomovaná motivace, která ji vyvolala.
I ta doteď skrytá motivace se pak dá tady a teď neosobně pozorovat...a postupně se tak začne dařit rozpoznávat různé podoby vlastní sebeobranné motivace... Když se pokaždé jen pozorují, začnou samy od sebe slábnout. Postupně s nimi mizí i důsledky, sebeobranné rekce mysli.[/quote]
K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli mi napadá: když se tohle udělá například s výraznou, nesouhlasnou emocí, která se objeví při čtení něčího příspěvku v diskusi, má to velmi zajímavé a dalo by se říct i docela příjemné důsledky: neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec, tudíž zareagovat stejně primitivně jako kterékoliv zvíře, které se cítí ohrožené. Jakmile se tahle reakce živočišné části našeho mozku (která se stará o naši sebeobranu a použije k tomu cokoliv, co je právě po ruce) nechá proběhnout a jen se klidně pozoruje, poměrně rychle se hlava vzpamatuje a přestane být jen poslušným otrokem, který vždycky bezmyšlenkovitě udělá přesně to, co mu primitivní část v ní uloženého mozku přikázala.
Dá se pak začít vnímat spousta zajímavých souvislostí, které - když se vezmou v úvahu - můžou občas vést i k pochopení, které bylo doteď úplně mimo naše možnosti. Je to fakt dobrodružství a když se k tomu jednou přičuchne, začne se to neosobní pozorování vidět ne jako něco, co by se "mělo" dělat, ale jako náramně šikovný způsob, kterým je možné zbavit se nadvlády té primitivní, sebeobranné části našeho mozku, která doteď za nás rozhodovala o našich reakcích i o tom, co pod jejich vlivem děláme.
[/quote]
[quote="Návštěvník"][quote]K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli
[/quote]
se dá dojít, když si začnu uvědomovat svůj docela samozřejmý pocit, že tohle nebo tamto s naprostou jistotou [b]vím.[/b] A dojde mi, že to, co teď o tom vím, tak ve skutečnosti vůbec být nemusí, protože další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.
Jenže tohle rozpoznávání navyklé posedlosti pocitem "vím, určitě je to tak, protože ..., ..., ... " je teprve začátek.
V knize [i]Pád do milosti [/i] https://www.kosmas.cz/knihy/196461/pad-do-milosti/ , ve které se Adyshanti dělí o své zkušenosti na cestě k Probuzení, k téhle naší potřebě vědět říká:
[quote]Abychom prohlédli svou mysl a hluboce zakořeněný pocit oddělenosti, kvůli kterým v životě tak často trpíme a zažíváme nedorozumění, musíme udělat velký krok – vzdát se toho, co víme, a vstoupit do tajemné skutečnosti neznáma.
Neznámo je velmi citlivé místo. Otevřeme-li se tomuto vnitřnímu prostoru nevědění, můžeme si připadat hodně zranitelní.
Ve skutečnosti je ale toto nevědění naší jedinou vstupní branou.
Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.
Abychom přiznali, že nevíme, abychom připustili skutečnost, že pomocí mysli nejsme schopni poznat pravou povahu toho, co se děje, k tomu potřebujeme ze všeho nejvíc pokoru. Tahle pokora a tohle uvědomění nám otevírají cestu:
k největšímu poznání přicházíme branou nevědění.
[/quote]
[/quote]
[quote="..."][quote]Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými. [/quote]
Jenže k tomu nelze dojít žádným odhodláním nebo pevným rozhodnutím.
Pochopení, že pocit "vím" v nás zablokuje jakoukoliv možnost, aby se naše pochopení mohlo dál prohlubovat,
je něco jako startovací čára...
Teprve díky tomu se může začít prohlubovat naše ochota přijímat fakt, že
[quote]další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.
[/quote]
[/quote]