od Návštěvník » pon 21. pro 2015 13:18:43
Manželka si zásadně nezpívá - neumí to. Kdysi ve škole její paní učitelka chtěla pro nějakou soutěž vybrat čtyři děti, aby zazpívali písničku. Když děti zpívali, nezdálo se jí to. Nevím, jestli reagovala aby nebo protože, ale vyměnila jedno děcko za jiné a pak prohlásila "tak, teď už je to ono". Tomu děcku, které vyhodila z kvarteta, to bravurně vtiskla do paměti a jeho "baví" se změnilo v neumím. A neumím v nezpívej.
To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou. A dílo vzniklé z onoho "baví" je vždy dokonalé, ať si to hodnotí kdo chce jak chce. Řekl bych, že první obrázek táty a mámy namalovaný našimi ratolestmi je stejně dokonalý jako nejvěhlasnější obrazy renomovaných umělců, neboť nezáleží na výsledku, ale na radosti, kterou k nám dílo promlouvá. Věřím, že To v každém z nás je, protože mi jsme z Toho a je to naší přirozeností, kterou jen zakrýváme upínáním se na výsledek-na určité místo v čase, které nám má přinést jakoby něco víc. Tvoření je radost, je to oslava Sebe Sama, od první až do poslední fáze, ze které se zase rodí nová. Když je Radost sdílená a nešplhá se nahoru k cíli nebo nesklouzává dolů k hodnocení, život je stejně lehký. Jinak se musí furt něco řešit, vylepšovat, protože to pořád není "ono", pořád to sklouzává dolů a pořád se to musí zvedat nahoru k nějaké osobní představě. Myslím, že bez osobní představy Radost vždy přirozeně směřuje k Sobě, ke sdílení, k sjednocování, k pochopení, porozumění. Že to osobní- to ze-mě přivádí nazpět Ve-smíru. Jen poslouchat Ji, v míru, ať si všechno v těle, hlavě, i světě řve jak chce.
Záleží na roli, kterou tu kdo hraje? Slavný "umělec" si prožene hlavou kuli a zkroucený mrzák na vozíku odsouzený k péči druhých, si nadšeně pobrukuje. Radost sama o sobě..., není právě Ona dokonalým uměním hodným sdílení?
Kdo si hraje, nezlobí. Amen
Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...
Možná tuším, "protože" není reakcí na situaci, není z hlavy, Tady a Teď není uchopitelné myslí-coby tlumočníkem, detektivem, organizátorem. Je to žitá sjednocující Vědomost, ne opatření.. možná vím a nevím, jak to popsat.. je to těžký, hróóóóóózně těžký
Každopádně i ta nedorozumění dobrodružstvím jsou
Manželka si zásadně nezpívá - neumí to. Kdysi ve škole její paní učitelka chtěla pro nějakou soutěž vybrat čtyři děti, aby zazpívali písničku. Když děti zpívali, nezdálo se jí to. Nevím, jestli reagovala aby nebo protože, ale vyměnila jedno děcko za jiné a pak prohlásila "tak, teď už je to ono". Tomu děcku, které vyhodila z kvarteta, to bravurně vtiskla do paměti a jeho "baví" se změnilo v neumím. A neumím v nezpívej.
To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou. A dílo vzniklé z onoho "baví" je vždy dokonalé, ať si to hodnotí kdo chce jak chce. Řekl bych, že první obrázek táty a mámy namalovaný našimi ratolestmi je stejně dokonalý jako nejvěhlasnější obrazy renomovaných umělců, neboť nezáleží na výsledku, ale na radosti, kterou k nám dílo promlouvá. Věřím, že To v každém z nás je, protože mi jsme z Toho a je to naší přirozeností, kterou jen zakrýváme upínáním se na výsledek-na určité místo v čase, které nám má přinést jakoby něco víc. Tvoření je radost, je to oslava Sebe Sama, od první až do poslední fáze, ze které se zase rodí nová. Když je Radost sdílená a nešplhá se nahoru k cíli nebo nesklouzává dolů k hodnocení, život je stejně lehký. Jinak se musí furt něco řešit, vylepšovat, protože to pořád není "ono", pořád to sklouzává dolů a pořád se to musí zvedat nahoru k nějaké osobní představě. Myslím, že bez osobní představy Radost vždy přirozeně směřuje k Sobě, ke sdílení, k sjednocování, k pochopení, porozumění. Že to osobní- to ze-mě přivádí nazpět Ve-smíru. Jen poslouchat Ji, v míru, ať si všechno v těle, hlavě, i světě řve jak chce.
Záleží na roli, kterou tu kdo hraje? Slavný "umělec" si prožene hlavou kuli a zkroucený mrzák na vozíku odsouzený k péči druhých, si nadšeně pobrukuje. Radost sama o sobě..., není právě Ona dokonalým uměním hodným sdílení?
Kdo si hraje, nezlobí. Amen :)
[quote]Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi [color=#FF0000]TADY a TEĎ[/color], ve kterých reagujeme, protože...[/quote]
Možná tuším, "protože" není reakcí na situaci, není z hlavy, Tady a Teď není uchopitelné myslí-coby tlumočníkem, detektivem, organizátorem. Je to žitá sjednocující Vědomost, ne opatření.. možná vím a nevím, jak to popsat.. je to těžký, hróóóóóózně těžký :D
Každopádně i ta nedorozumění dobrodružstvím jsou :)