David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je zapnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Absolutno » pon 06. dub 2020 12:05:18

Jen studuj , studuj Pelvane,

už sem ti to sice před několika lety říkal, že se stačí jen uvolnit a vše odevzdat,
ale asi jsi proto neměl moc pochopení v tý záplatě zásad a kyselin,
a tvářil ses povýšeně,
někteří lidé jsou tak vyblblí z toho života, že potřebují na život knihy,
tak studuj, když nerozumíš vlastnímu životu...


Jenže,
vlastní (nepřevzatá) praxe je více než tuny vokopčený teorie...

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » pon 06. dub 2020 10:11:58

Stručný obsah toho nejdůležitějšího v knize:

Dr. David R. Hawkins

Neulpívat / cesta odevzdávání

Uvolnit se / cesta prociťování

Nechat jít / stezka vzdání se, kapitulace

Mechanismus upouštění od ulpívání / technika odevzdávání

Uvolnit se / nechat probíhat

Proces odevzdávání probíhá automaticky, protože přirozeností mysli je hledat úlevu od bolesti a utrpení a zažívat hlubší spokojenost.

Vzdání se je jako náhlé zastavení vnitřního tlaku nebo opadnutí důležitosti. Je spojené s náhlým pocitem úlevy a lehkosti, s větší spokojeností a uvolněností. Je to aktuální mechanismus mysli a každý to příležitostně zažil.

Jak jedinečné by bylo, kdybych to mohl dělat neustále, kdekoliv a se vším, co se děje. Cítil bych se pořád svobodný a spokojený a už bych nikdy nebyl obtěžován svými emocemi. Právě toho se týká tato technika: zanechávat ulpívání vědomě a často.

Kdybych se mohl vzdát toho základního bolestného pocitu, který se určité bolestné vzpomínky týká, všechny myšlenky spojené s tím pocitem by se okamžitě rozplynuly a já bych mohl na tu událost zapomenout.

Je velmi cenné vědět, že všechny pocity, jakýkoliv pocit, je možné kdykoliv a kdekoliv v jediném okamžiku nechat být a že se to dá dělat nepřetržitě a bez jakékoliv námahy.

Osvobodit se ve svém životě od vnitřních konfliktů a ode všech očekávání znamená

dávat ostatním tu největší svobodu.

Máme tři hlavní způsoby, kterými manipulujeme s pocity: jejich potlačování, projevování pocitů a uhýbání před nimi. Probereme si jedno po druhém.

1)

Kvůli provinilosti a strachu se stává, že potlačíme vyvstávající emoci a popřeme její přítomnost v sobě. Místo abychom ji procítili, promítneme ji projekcí do okolí a do lidí kolem sebe. Máme dojem, jako by patřila ´jim´. ´Oni´ se pak stanou nepřáteli a mysl vyhledá a najde si ospravedlnění, aby mohla svou projekci posílit. Vina se přisoudí lidem, místům, institucím, stravě, klimatickým podmínkám, astrologickým událostem, sociálním podmínkám, osudu, Bohu, náhodě, ďáblu, cizincům, etnickým skupinám, politickým rivalům a dalším věcem mimo nás. Projekce je hlavním mechanismem, používaným v dnešním světě.

Základním pravidlem je, že se soustřeďujeme na to, co jsme potlačili.

2)

Emocionální projevy vedou za prvé k tomu, že dochází k jejich posilování a dodává jim to víc energie. A za druhé projevování emocí jen umožní odsunout jejich zbytek mimo vědomí.

Když své negativní pocity vychrlíme na ostatní, vnímají to jako útok a na oplátku jsou nuceni svoje emoce potlačit, projevit, nebo před nimi uhýbat: projevování negativity tak vede k poškozování a k ničení vztahů.

3)

Uhýbání před pocity je snahou vyhýbat se jim prostřednictvím rozptýlení. Toto unikání je páteří zábavního a alkoholového průmyslu a je i cestou workoholismu. Unikání a vyhýbání se vnitřnímu uvědomování je sociálně tolerovaný mechanismus. Můžeme uhýbat před svým vnitřním já a bránit se svým pocitům bezpočtem aktivit, z nichž mnohé se potom, když zesílí, mohou nakonec stát závislostmi.

Právě tyhle potlačené emoce nás činí zranitelnějšími vnějším stresem.

Zdroj ´stresu´ je ve skutečnosti vnitřní; není vnější, jak by lidé rádi věřili.

Co se stane, když (na rozdíl od tohoto manipulování s pocity) se přestaneme s emocí ztotožňovat?

Energie vytvářející emoci se navnímá a tím se bezprostředně odevzdá a čistým výsledkem je pak uvolnění. S neustálým odevzdáváním se nahromaděný tlak začne zmenšovat. Každý ví, že jakmile přestaneme na něčem lpět, začneme se okamžitě cítit líp. Tělo se fyziologicky změní. Zjišťujeme, že se zlepšilo zbarvení kůže, dýchání, tep, krevní tlak, svalové napětí, gastrointestinální funkce i chemické složení krve. Ve stavu vnitřní svobody se všechny funkce těla i orgánů vracejí do normálního, zdravého stavu. Okamžitě je k dispozici větší svalová síla. Představivost se zlepšuje a naše vnímání světa i sebe sama se mění k lepšímu. Cítíme se spokojenější, láskyplnější a tolerantnější.

Neulpět znamená uvědomit si pocit (emoci), nechat ho vyvstat, zůstávat s ním, dovolit mu probíhat a nechávat tomu volný průběh, aniž bychom ho chtěli změnit nebo cokoliv s ním udělat. Znamená to prostě připustit, aby tu ten pocit byl, a zaměřit se na propouštění energie za ním.

1)

Prvním krokem je dovolit si mít ten pocit, bez odporu k němu, bez jeho vybíjení navenek, bez obav z něj, bez odsuzování nebo moralizování o něm.

Znamená to upustit od posuzování a uvidět, že je to jen pocit. Tato technika znamená

být s tím pocitem a vzdát se veškeré snahy ho jakýmkoliv způsobem měnit.

Upustit od chtění pocitu odporovat. Odpor je tím, co dodává pocitu odolnost.

Pokud začnete s tímto procesem, zpozorujete, že máte strach a obviníte se za to, že máte pocity; bude tu odpor k pocitům obecně. Aby bylo snadnější dovolovat pocitům vyvstávat, je jednodušší nechávat být především reakce na to, že máte pocity. Ukázkovým příkladem je strach ze strachu. Nejprve nechte proběhnout strach nebo pocit viny z toho, že máte určitý pocit, a pak se věnujte dotyčnému pocitu.

2)

Když zanecháte odporu nebo snahy pocit změnit, nastane posun do dalšího pocitu s jemnějším pociťováním. Pocit, který není odmítaný, se rozpouští, protože ubývá jeho energie.

Když necháváte pocit probíhat, ignorujte všechny myšlenky. Zaměřte se na pocit samotný, ne na myšlenky. Myšlenky nemají konce, posilují sebe samy a plodí jen další myšlenky. Myšlenky jsou jen racionalizacemi mysli, která se pokouší zdůvodnit si přítomnost pocitu.


Až se víc obeznámíme s upouštěním od ulpívání, postřehneme, že

všechny negativní pocity jsou spojené s naším základním strachem, vztahujícím se k přežití, a že

všechny pocity jsou jen programy pro přežití, o kterých se mysl domnívá, že jsou nezbytné.

Technika upouštění od ulpívání tyto programy postupně ruší.

Upustit od ulpění znamená nemít žádné silné emoce, týkající se dané záležitosti:

„Pokud se to stane, je to v pořádku, a je také v pořádku, když se to nestane.“

Někdy jsme přestali lpět na pocitu a všimli jsme si, že pocit se vrátil nebo pokračuje. Stalo se to, protože je tam toho víc než jen to, od čeho se teď upustilo. Všechny ty pocity jsme ze svého života vytěsnili a může tu být spousta potlačené energie, která se potřebuje uvolnit a být přijata.

Kdykoliv ulpívání ustane, objeví se okamžitě lehčí, spokojenější pocit, skoro něco jako ´pohodovost´.

Tím, že se neustále přestává ulpívat, je možné v tomto stavu svobody zůstávat.

Pocity přicházejí a odcházejí a nakonec zjistíš, že Ty nejsi svými pocity, že skutečné ´Ty´ je jen jejich svědkem.

Upouštění od negativních pocitů je zničující pro ego, které se tomu na každém kroku brání. Může to mít za následek skeptický názor na techniku, může docházet k ´zapomínání´ odevzdávat, k náhlému růstu neochoty uvidět, co se děje, nebo k ventilování pocitů jejich projevováním a předváděním.

Řešením je nechávat prostě dál probíhat pocity, které v celém tom procesu máš. Ať tu ten odpor je, svému odporu neodporuj.

Jste svobodní. Nemusíte od toho ulpívání upustit. Nikdo vás nenutí. Podívejte se na strach, skrytý za odporem. Čeho se bojíte, pokud jde o tenhle proces? Jste ochotní se toho vzdát?

Nech proběhnout každý strach, jakmile se objeví a odpor se rozplyne.

Schopnost upouštět od ulpění je vrozená. Není to něco nového nebo cizorodého. Není to nějaká esoterická nauka, něčí představa nebo soubor přesvědčení. Je to pouhé používání naší vlastní vnitřní přirozenosti, které umožňuje stávat se svobodnějšími a spokojenějšími. Když necháváme věci probíhat, není užitečné ´hloubat´ o technice. Lepší je prostě to dělat. Nakonec se rozpoznává, že všechno to přemítání je vzpíráním se. Jsou to všechno představy, které si vytvořila mysl, aby nám bránila prožívat to, co ve skutečnosti je. Když jsme na nějakou dobu ode všeho upustili a začali prožívat to, co se skutečně děje, budeme se svému přemítání smát. Přemítání jsou padělky, pošetilá přesvědčení, která překrývají pravdu. Přemítání nás může zaměstnávat donekonečna. Jednoho dne zjistíme, že jsme přesně tam, kde jsme začali. Přemítání je jako zlaté rybky v akváriu; skutečné Já je jako voda. Skutečné Já je prostor mezi myšlenkami nebo přesněji řečeno pole tichého vědomí pod všemi myšlenkami.

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » pon 03. úno 2020 14:54:21

Ahoj

Ještě bych chtěl podotknout, že toto byla poslední kniha autora. David R. Hawkins knihu vydal v roce 2012 a v témže roce zemřel.

Zdravím

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 22:09:12

PS. Místo chtění, které bylo předtím spouštěné potřebou něčeho dosáhnout nebo se něčeho zbavit, se objevuje už jen ochota odevzdávat... :)

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 21:14:32

Pelvan píše:Ahoj Návštěvníku

"Všichni potřebujeme rozumět, co je to síla vůle."

Tady jsem si našel něco o vůli:
Kapitola 21. Otázky a odpovědi
...
"Otázka: Jsem členem Anonymních alkoholiků (A. A.) a chtěl bych vědět, jestli ostatní v A.A. mají prospěch z této techniky.

Odpověď: Je běžnou zkušeností, že technika upouštění od ulpívání značně usnadňuje působení dvanácti kroků anonymních alkoholiků, zejména třetí krok. Třetí krok prohlašuje:

„Došlo k rozhodnutí změnit svou vůli a žít v péči Boha, tak jak jsem Ho pochopil.“

Tento krok je pro mnoho lidí v A.A. velmi frustrující, protože neobsahuje žádný návod. Jak máte odevzdat svou vůli i život do péče Boha nebo nějaké vyšší moci? Podíváme-li se na to, co je vůle, uvidíme, že je to touha. Tato touha je spojená s připoutanostmi. Mechanismus odevzdávání proto usnadňuje osvobození od připoutaností a ve svém záměru je téměř shodný s třetím krokem. Odevzdávání sebe sama Bohu znamená upouštět od své umíněnosti. Umíněnost je ego jako takové."

Vůle a tedy touha nic neřeší, pokud se to celé neodevzdá

se domnívám a zdravím

Ano, taky to tak vnímám. Že na rozdíl od vůle + touhy, kdy člověk po něčem baží (třeba i v tom nejlepším úmyslu) a snaží se proto buď něco získat, nebo se něčeho zbavit, je - aspoň podle mých zkušeností - odevzdání hluboce úlevné, protože už v nás nevzniká potřeba něčeho dosáhnout nebo se naopak od něčeho oprostit.

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 20:59:00

Ahoj Návštěvníku

"Všichni potřebujeme rozumět, co je to síla vůle."

Tady jsem si našel něco o vůli:
Kapitola 21. Otázky a odpovědi
...
"Otázka: Jsem členem Anonymních alkoholiků (A. A.) a chtěl bych vědět, jestli ostatní v A.A. mají prospěch z této techniky.

Odpověď: Je běžnou zkušeností, že technika upouštění od ulpívání značně usnadňuje působení dvanácti kroků anonymních alkoholiků, zejména třetí krok. Třetí krok prohlašuje:

„Došlo k rozhodnutí změnit svou vůli a žít v péči Boha, tak jak jsem Ho pochopil.“

Tento krok je pro mnoho lidí v A.A. velmi frustrující, protože neobsahuje žádný návod. Jak máte odevzdat svou vůli i život do péče Boha nebo nějaké vyšší moci? Podíváme-li se na to, co je vůle, uvidíme, že je to touha. Tato touha je spojená s připoutanostmi. Mechanismus odevzdávání proto usnadňuje osvobození od připoutaností a ve svém záměru je téměř shodný s třetím krokem. Odevzdávání sebe sama Bohu znamená upouštět od své umíněnosti. Umíněnost je ego jako takové."

Vůle a tedy touha nic neřeší, pokud se to celé neodevzdá

se domnívám a zdravím

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 20:28:26

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 20:16:35


Jana Kocianová - Zahoď starosti - 1.verze z roku 1972

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:47:29

Pelvan píše:Ahoj Návštěvníku

Všechna mnou i Tebou uvedená slova mají v podstatě negativní význam a jsou spojovaná s nějakou ztrátou.
Budu hledat pozitivní synonyma

a zdravím

Ahoj Pelvane,

odevzdávání není negativní a není spojované se ztrátou, naopak. Když se žena v lásce odevzdává svému milovanému muži, vnímá to velmi pozitivně. A ten autor píše právě o tom, jak je možné v lásce odevzdávat všechny negace Bohu.

:)

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 19:46:42

Ahoj

Napadá mne název "Uvolnit se: cesta procítění"

Zdravím

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 19:36:41

Ahoj Návštěvníku

Všechna mnou i Tebou uvedená slova mají v podstatě negativní význam a jsou spojovaná s nějakou ztrátou.
Budu hledat pozitivní synonyma

a zdravím

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:32:43

Předsedkyně obce překladatelů:

Překládání není o překládání slov, vět a obratů, ale o překládání obrazů a celkové atmosféry. Slova v jednom jazyce se nekryjí se slovem v dalším jazyce a v tom je ten problém (jsou převoditelná z 50 až 20%). Nelze nasadit slovo na slovo a přeložit: nepřekládáme slova, ale významy – a to je ta potíž.“

Nejčastější chyby:

• Doslovné převody
• Závislost na jazyku originálu

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:26:47

A let go znamená

pustit, upustit od..., což je významově totéž jako neulpívat.

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:20:19

Pelvan píše:Ahoj

V originále se ta kniha jmenuje:
letting go / the pathway of surrender
pustit / cesta kapitulace

Zdravím

Překlady slova surrender podle kvalitního anglicko-českého slovníku:

vzdát se

zříci se

upustit (od...)

odevzdat

přenechat

přepustit

předat

A o tom taky ta kniha je. Kapitulace má v sobě rezignaci, tj. negaci, namísto lásky, o které píše autor jako o prostředku umožňujícím odevzdávání.

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 19:11:57

Ahoj

V originále se ta kniha jmenuje:
letting go / the pathway of surrender
pustit / cesta kapitulace

Zdravím

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od lklknml » sob 01. úno 2020 18:12:18

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Příspěvek od Návštěvník » sob 01. úno 2020 17:36:13

Příloha C - O autorovi

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 14:48:00

Příloha C - O autorovi
Předcházející část: Příloha B – Proces svalového testování

Životopisné a autobiografické poznámky

Dr. Hawkins je mezinárodně uznávaný duchovní učitel, autor a řečník na téma pokročilých duchovních stavů, výzkumu vědomí a realizace přítomnosti Boha coby Já.

Jeho publikovaná díla byla – stejně jako zaznamenané přednášky – velmi oceňována jako jedinečná v tom, že tento velmi pokročilý stav duchovního uvědomění nastal u člověka z vědeckého a z klinického prostředí, který později dokázal slovně vyjádřit a vysvětlit tento neobvyklý fenomén jasným a srozumitelným způsobem.

Přechod od normálního egoistického stavu k jeho úplnému odstranění Přítomností je popsán v trilogii knih: v Moc vs. Síla (1995), za níž získal ocenění i od Matky Terezy, v The Eye of the I (2001), a v I: Reality and Subjectivity (2003); tyto knihy byly přeloženy do všech hlavních světových jazyků. V Truth vs. Falsehood: How to Tell the Difference (2005), Transcending the Levels of Consciousness (2006), Discovery of the Presence of God: Devotional Nonduality (2007), a Reality, Spirituality and Modern Man (2008) pokračoval ve zkoumání projevů ega, jím působených omezení a způsobu, kterým je lze překročit.

Trilogii předcházel výzkum povahy vědomí a publikace v podobě disertační práce Qualitative and Quantitative Analysis and Calibration of the Levels of Human Consciousness (1995), které vytvořily souvislost mezi zdánlivě nesourodými doménami, t.j. vědou a duchovnem. Došlo k tomu prostřednictvím významného objevu techniky, jejíž pomocí bylo prvně v lidské historii možné rozlišit pravdu od klamu.

Důležitost prvních prací byla rozpoznána a oceněna velmi příznivou a rozsáhlou recenzí v Brain/Mind Bulletin a na pozdějších prezentacích, jako byla mezinárodní konference na téma věda a vědomí. Mnoho prezentací bylo poskytováno řadě různých organizací, duchovních konferencí, církevních skupin, jeptišek a mnichů, celostátně i v zahraničí, včetně Oxfordského fóra v Anglii. Na Dálném východě je Dr. Hawkins uznávaným ´Učitelem cesty k osvícení´ (´Tae Ryoung Sun Kak Dosa´). Protože Dr. Hawkins zjistil, že mnoho duchovních pravd nebylo v průběhu věků pochopeno kvůli chybějícím objasněním, pořádal měsíční semináře, umožňujících podrobná vysvětlení, příliš obšírná, než aby byla realizovatelná v knižní podobě. Jsou dostupné nahrávky, které končí otázkami a odpověďmi, takže k dispozici jsou i další vysvětlení.

Celkovým záměrem tohoto celoživotního díla je uvést lidskou zkušenost do souvislosti s vývojem vědomí a sjednotit porozumění mysli i duchu coby projevům vrozeného Božství, které je podstatou a trvalým zdrojem života a Existence. Toto odevzdání je vyjádřené prohlášením „Gloria in Excelsis Deo!„, kterým jeho publikovaná díla začínají i končí.

Stručný životopis

Dr. Hawkins praktikoval psychiatrii od roku 1952 a je celoživotním členem Americké psychiatrické asociace i mnoha dalších profesních organizací. Vystupoval v celonárodních televizních pořadech The McNeil/Leher News Hour, The Barbara Walters Show, The Today Show, ve vědeckých dokumentárních pořadech a mnoha dalších. Byl také hostem v televizním interview Oprah Winfrey.

Dr. Hawkins je autorem mnoha vědeckých a duchovních publikací, knih, CD, DVD a přednáškových cyklů. Spolu s nositelem Nobelovy ceny Linusem Paulingem vydal pozoruhodnou knihu Orthomolecular Psychiatry. Dr. Hawkins byl po mnoho let konzultantem episkopálních a katolických diecézí, řeholních řádů a dalších náboženských organizací.

Přednášková činnost Dr. Hawkinse je rozsáhlá, vystupoval na Oxfordském fóru a ve Westminsterském opatství, na univerzitách v Argentině, Notre Dame a v Michiganu, na Fordhamské a Harvardské Univerzitě. Přednášel na každoročních Landsbergových akcích na University of California Medical School v San Francisku. Byl také konzultantem zahraničních vlád v oblasti mezinárodní diplomacie a prostředníkem při řešení dlouhodobých konfliktů, které byly vážnými hrozbami pro světový mír.

Všechno, čím Dr. Hawkins přispěl lidstvu, bylo oceněno v roce 1995, kdy se stal rytířem, nositelem nejvyššího řádu sv. Jana Jeruzalémského, založeného v roce 1077.

Autobiografické poznámky

I když pravdy uváděné v této knize byly vědecky odvozené a objektivně uspořádané, byly stejně jako všechny pravdy nejprve zažity jako vlastní zkušenost. Celoživotní sled intenzivních vysokých stavů vědomí, které začaly už mládí, mě nejprve inspiroval a pak vedl k procesu subjektivního pochopení, které nakonec vzalo na sebe podobu, popsanou v řadě knih.

Ve věku tří let náhle nastalo plné uvědomování existence, neverbální, ale úplné pochopení významu ´já jsem´, okamžitě následované děsivým poznáním, že ´já´ nemuselo vůbec vzniknout. Byl to okamžik procitnutí ze zapomnění do vědomého uvědomování, v tu chvíli vstoupilo do existence osobní já a do mého subjektivního uvědomování pronikla dualita ´bytí´ a ´nebytí´.

Paradox existence a otázka reálnosti já vyvolávala během dětství a v rané pubertě opakované znepokojení. Osobní já jako by někdy začalo samo sklouzávat zpátky do většího neosobního Já a znovu se objevil počáteční strach z neexistence – prazákladní strach z nicoty.

V roce 1939 jsem pracoval jako kolportér novin, jel jsem na bicyklu a během sedmnáctimílové cesty po venkovské oblasti ve Wisconsinu daleko od domova jsem uvízl ve sněhové bouři. Byl tmavý zimní večer, 20°pod nulou. Jízdní kolo mi podklouzlo a spadlo na led, prudký vítr rval noviny uložené v koši na řídítkách a roznášel je po zledovatělém, zasněženém poli. Z frustrace a vyčerpání mi vyhrkly slzy. Šaty mi ztuhly mrazem. Abych se chránil před větrem, prorazil jsem ledovou krustu na vysoké závěji a vyhloubil jsem si prostor, do kterého jsem zalezl. Třesavka brzy přestala, nastal příjemný pocit tepla a potom se objevil stav hlubokého míru, který snad ani nejde popsat. Byl spojený se záplavou světla a nekonečnou láskou bez začátku a bez konce, která byla neodlišitelná od mé vlastní podstaty. Jak moje vědomí splývalo s tímto všudypřítomným, osvíceným stavem, přestával jsem si uvědomovat své fyzické tělo i okolí. Mysl ztichla; všechno myšlení ustalo. Jediné, co tu bylo či mohlo být, byla nekonečná Přítomnost, Přítomnost mimo čas a vymykající se jakémukoliv popisu.

Po tomto prožitku bezčasovosti náhle došlo k uvědomění, že mi někdo třese kolenem; pak se objevil úzkostlivý obličej mého otce. Velice neochotně a zdráhavě začalo docházet k návratu do těla a ke všemu, co s tím souvisí, ale kvůli lásce a strachu mého otce Duch znovu tělo zaktivoval. Soucítil jsem s otcem, s jeho strachem ze smrti, současně mi ale představa smrti připadala absurdní.

O této osobní zkušenosti jsem nikdy s nikým nemluvil, protože neexistoval žádný kontext, ze kterého by se dala popsat. Nebylo tehdy běžné slyšet o duchovních zkušenostech, vyjma těch, o kterých se píše v životopisech světců. Ale po této zkušenosti mi začala reálnost světa připadat jen provizorní, tradiční náboženské učení ztratilo smysl a paradoxně jsem se stal agnostikem. Ve srovnání se světlem Božství, které prozařovalo celou existenci, bůh tradičních náboženství vyzařoval opravdu omezeně; náboženství tak nahradila spiritualita.

Během druhé světové války jsem vykonával nebezpečnou vojenskou službu na minolovce a často jsem unikl smrti jen o vlásek, ale strach ze smrti se neobjevoval. Jako kdyby smrt ztratila svou autenticitu. Protože mě fascinovala složitost mysli a chtěl jsem se zabývat psychiatrií, začal jsem po válce studovat lékařskou fakultu. Můj učitel, psychoanalytik, který byl profesorem na

Columbijské univerzitě, byl také agnostik; oba dva jsme měli neujasněný vztah k náboženství. Psychoanalýza se mi dařila, stejně jako kariéra, následoval úspěch.

Nezabydlel jsem se ale ve spokojeném profesním životě. Onemocněl jsem vážnou chorobou, která se stále zhoršovala a nereagovala na žádné léčení. Když mi bylo 38 let, můj život se blížil ke konci a věděl jsem, že umírám. O tělo mi nešlo, ale můj duch byl ve stavu krajní úzkosti a zoufalství. Jak se blížil můj poslední okamžik, blesklo mi myslí „Co když Bůh existuje?“ A tak jsem zvolal v modlitbě: „Jestli existuje Bůh, prosím ho, aby mi teď hned pomohl.“ Odevzdal jsem se Bohu, ať je jakýkoliv, a upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se probral, vnímala se tak nesmírná transformace, že jsem oněměl úžasem.

Osoba, kterou jsem předtím byl, už neexistovala. Nebylo tu už žádné osobní já nebo ego, jen nekonečná Přítomnost tak neomezené moci, že kromě ní nic jiného neexistovalo. Tato Přítomnost nahradila to, co bývalo ´mnou´, a tělo i jeho aktivity byly řízené výhradně nekonečnou Vůlí této Přítomnosti. Svět byl prozařován jasností nekonečné Jednoty, která vyjadřovala Sebe Samu v podobě všech věcí a odhalovala tak svou nekonečnou krásu a dokonalost.

Jak život pokračoval, tichost přetrvávala. Nebyla tu žádná osobní vůle; fyzické tělo fungovalo dál pod vedením nekonečně mocné, ale nanejvýš tiché Vůle Přítomnosti. V tomto stavu nebylo o čem přemýšlet. Všechno pravdivé bylo evidentní a žádná konceptualizace nebyla nutná, dokonce ani možná. Současně se zdálo, že nervový systém je extrémně přetížený, jako by na něj doléhalo mnohem víc energie, než pro jakou byla jeho síť naprogramovaná.

Fungovat efektivně ve světě nebylo možné. Všechny běžné motivace zmizely současně se strachem a úzkostí. Nebylo oč usilovat, protože všechno bylo dokonalé. Sláva, úspěch a peníze byly naprosto bezvýznamné. Přátelé mě vyzývali, abych uvažoval pragmaticky a vrátil se ke své klinické praxi, ale neměl jsem k tomu vůbec žádnou běžnou motivaci.

Bylo teď možné vnímat skutečnost, která se nachází za osobnostmi: příčinou emocionálního onemocnění lidí je přesvědčení, že jsou svou osobností. A tak znovu začala klinická praxe, jakoby sama od sebe, a nakonec se nesmírně rozrostla. Lidé přicházeli z celých Spojených států. Praxe zahrnovala dva tisíce ambulantních pacientů, bylo zapotřebí víc než padesát terapeutů a dalších zaměstnanců, dvacet pět kanceláří, výzkumné a elektroencefalografické laboratoře. Ročně přibývalo tisíc nových pacientů. Navíc, jak už bylo řečeno, jsem vystupoval v rozhlasových a televizních pořadech. V roce 1973 byl klinický výzkum dokumentován tradiční formou v knize Orthomolekulární psychiatrie. Tato práce předstihla dobu o deset let a vyvolala poměrně značný rozruch.

Celkový stav nervové soustavy se pomalu zlepšoval a pak se objevil další jev. Příjemná, lahodná energie neustále proudila vzhůru po páteři a do mozku, kde vytvářela intenzivní pocit neustálého potěšení. Všechno v životě se dělo synchronně, vyvíjelo se to naprosto harmonicky; zázračné se dělo zcela běžně. Zdrojem toho, co by byl svět nazývat zázraky, byla Přítomnost, nikoli osobní já. To, co zůstalo z osobního ´já´ bylo pouhým svědkem těchto jevů. O tom, co se bude dít, rozhodovalo větší ´Já´, hlubší než mé bývalé já nebo jeho myšlenky.

Během celé historie popisovali tento stav i jiní a to mě vedlo ke zkoumání duchovních nauk, včetně toho, co učil Buddha, osvícení mudrcové, Huang Po a pozdější učitelé jako Ramana Mahariši a Nisargadatta Maharadž. Tak jsem si ověřil, že tyto zkušenosti nejsou ojedinělé. Bhagavad Gíta teď začala dávat dokonalý smysl. O stejné duchovní extázi občas mluvil také Šrí Rámakrišna a křesťanští světci.

Všichni a všechno na světě vyzařovalo a bylo to neobyčejně krásné. Všechny živé bytosti začaly zářit a tuto zář projevovaly v tichosti a jasu. Bylo zřejmé, že celé lidstvo je ve skutečnosti motivováno vnitřní láskou, ale prostě si to neuvědomuje; životy většiny lidí probíhají jako životy spáčů, kteří se neprobudili k uvědomění si toho, čím ve skutečnosti jsou. Lidé kolem mě vypadali, jako kdyby spali, a byli neuvěřitelně krásní. Bylo to jako být do každého zamilovaný.

Bylo nutné zrušit obvyklou hodinovou meditaci ráno a další před večeří, protože pocit blaženosti by zesílil do té míry, že by nebylo možné normálně pracovat. Byla to zkušenost podobná té, kterou jsem jako chlapec zažil ve sněhové závěji, a bylo stále obtížnější tento stav opustit a vrátit se do světa. Neuvěřitelná krása všech věcí zářila v jejich naprosté dokonalosti a tam, kde svět pozoroval ošklivost, byla jen nadčasová krása. Tato duchovní láska pronikala veškerým vnímáním, zmizela oddělenost i všechny hranice mezi tady a tam nebo mezi tehdy a teď.

Během let strávených ve vnitřním tichu síla Přítomnosti vzrůstala. Život už nebyl osobní; osobní vůle už neexistovala. Osobní ´já´ se stalo nástrojem nekonečné Přítomnosti, jednalo podle Její vůle. Ve vyzařování této Přítomnosti lidé pociťovali neobvyklý klid. Hledající hledali odpovědi, ale nebyl tu už žádný takový jedinec jako David; ve skutečnosti vyciťovali odpovědi od vlastního Já, které se nelišilo od mého. Z očí každého člověka vyzařovalo totéž Já.

Děly se zázraky, které se vymykaly běžnému chápání. Zmizelo mnoho chronických nemocí, kterými jsem trpěl po celá léta, spontánně se vrátil dobrý zrak a už nebylo nutné celoživotně nosit bifokální brýle.

Občas se objevila dokonale blažená energie, nekonečná Láska, která náhle začala vyzařovat ze srdce směrem k místu nějaké pohromy. Jednou při jízdě na dálnici začala z hrudníku vyzařovat tato intenzivní energie. Když auto dojelo do zatáčky, bylo vidět, že tam došlo k autonehodě; kola převráceného auta se stále ještě točila. Energie pronikala s velkou intenzitou do cestujících v havarovaném voze a pak sama od sebe ustala. Jindy, když jsem se procházel po ulicích v cizím městě, počala energie proudit do bloku domů přede mnou.a dorazila do prostoru, kde začínal boj mezi gangy. Bojovníci ustoupili, začali se smát, a energie opět ustala.

Hluboké změny ve vnímání nastaly bez varování, za nepravděpodobných okolností. Když jsem sám večeřel v restauraci u Rothmana na Long Islandu, Přítomnost náhle zintenzívněla, až nakonec každá věc a každý člověk, který se v běžném vnímání jevil jako samostatně existující, se rozplynul v nadčasovém univerzu a jednotě. V nehybné Tichosti bylo zřejmé, že neexistují žádné ´události´ nebo ´věci´, nic, co by se ´dělo´, protože minulost, přítomnost i budoucnost jsou pouhými artefakty vnímání, stejně jako iluze odděleného ´já´, které se rodí a umírá. Když se omezené, klamné já rozplynulo ve vesmírném Já, ve svém skutečném zdroji, došlo k nevýslovnému pocitu návratu domů, do stavu absolutního klidu a úlevy od veškerého utrpení. Příčinou všeho utrpení je jen iluze individuality. Když člověk rozpozná, že je vesmírem, že je celistvý a totožný s tím, co je Vším, co je věčné a bez konce, pak žádné další utrpení není možné.

Pacienti přicházeli ze všech zemí světa a někteří byli těmi nejbeznadějnějšími z beznadějných. Groteskní a svíjející se, zabalení v mokrých prostěradlech při přepravě ze vzdálených nemocnic, přicházeli v naději na vyléčení z pokročilých psychóz a z vážných, neléčitelných psychických poruch. Někteří byli katatoničtí; mnozí nepromluvili po celá léta. Ale v každém pacientovi byla pod zmrzačeným vzhledem vidět zářivá podstata lásky a krásy; možná byla tak skrytá běžnému vidění, že v tomto světě se nenašel nikdo, kdo by je miloval.

Jednoho dne přivezli do nemocnice katatonicky ztuhlou, němou ženu ve svěrací kazajce. Měla závažné neurologické poruchy a nemohla stát. Svíjela se v křečích na podlaze a obracela oči v sloup. Vlasy měla rozcuchané; strhávala ze sebe všechno oblečení a vydávala jen hrdelní skřeky. Její rodina byla poměrně bohatá, takže během let ji vyšetřilo mnoho lékařů a známých odborníků z celého světa. Vyzkoušeli na ní veškeré možné léčebné postupy, nakonec to vzdali a konstatovali, že je nevyléčitelná.

Objevila se krátká, neverbální otázka: „Co chceš, abych s ní udělal, Bože?“ Pak se objevilo pochopení, že potřebuje jen být milována, že to je všechno. Její vnitřní já vyzařovalo jejíma očima a Já se spojilo s touto milující podstatou. V tom okamžiku se uzdravila vlastním rozpoznáním, kým skutečně je; na tom, co se dělo s její mysli nebo s tělem, už jí nezáleželo.

Totéž se v podstatě stalo s nesčetnými pacienty. Z hlediska světa se někteří uzdravili a někteří ne, ale jestli došlo ke klinickému vyléčení, nebylo už pro pacienty podstatné. Jejich vnitřní muka

skončila. Protože se cítili milovaní a pociťovali vnitřní mír, jejich bolest ustala. To je možné vysvětlit jen tím, že milost Přítomnosti zasadila realitu každého pacienta do nového kontextu a on prožíval uzdravení na úrovni, která přesahovala svět a jeho jevy. Prostupoval nás vnitřní mír Bytí mimo čas a osobní identitu.

Bylo zřejmé, že všechno utrpení a bolest vzniká výhradně z ega, ne z Boha. Tato pravda se tiše předávala myslím pacientů. V jiném katatonickém pacientovi, který po mnoho let nepromluvil, existoval jistý mentální blok. Řekl jsem mu mentálně: „Obviňujete Boha za to, co vám vaše ego udělalo.“ V tu chvíli vyskočil z podlahy a začal mluvit, což naprosto šokovalo sestru, která byla svědkyní incidentu.

Práce byla čím dál náročnější a nakonec zcela nezvladatelná. Pacienty jsme zapisovali na pořadník a museli čekat, až se uvolní lůžko, třebaže nemocnice pro ně vybudovala zvláštní oddělení. Vznikala nesmírná frustrace z toho, že lidské utrpení bylo možné řešit vždy jen u jednoho pacienta. Bylo to jako pokusy vyprazdňovat malým šálkem oceán. Připadalo mi, že musí existovat nějaký jiný způsob, jak řešit příčiny obecného neklidu, nekonečné turbulence duchovního stresu a lidského utrpení.

To vedlo ke studiu fyziologických reakcí (svalovému testování) různých podněty, které mělo za následek ohromující zjištění. Jednalo se o „červí díru“ mezi dvěma světy – mezi světem fyzickým a světem mysli a ducha – o rozhraní mezi dimenzemi. Ve světě plném spáčů, kteří ztratili kontakt se svým zdrojem, existuje pro obnovu spojení prostředek, který umožňuje všem názorně ukázat toto ztracené spojení s vyšší realitou. To vedlo k testování každého tématu, myšlenky i koncepce, které mohly v mysli vzniknout. Tato činnost byla podporovaná mými studenty i asistenty. Pak došlo k hlavnímu objevu: zatímco všechny předměty reagovaly slabě na negativní podněty, jako jsou zářivky, pesticidy a umělá sladidla, u studentů duchovních disciplín, jejichž úrovně uvědomování byly pokročilé, nedocházelo k oslabení, které nastává u běžných lidí. V jejich vědomí se něco důležitého a rozhodujícího změnilo. Zřejmě k tomu došlo, když si uvědomili, že nejsou vydáni na milost světu, že jsou ovlivňováni jen tím, čemu uvěřila jejich mysl. Možná, že by se samotný proces pokroku směrem k osvícení mohl projevovat jako zvyšování schopnosti člověka odolávat výkyvům existence, včetně nemocí.

Pravé Já má schopnost měnit věci ve světě prostřednictvím pouhé představy. Láska změní svět pokaždé, když nahradí nelásku. Zaměřením této moci lásky na zcela konkrétní záležitosti by se celý systém civilizace mohl nesmírně změnit. Kdykoliv k tomu došlo, historie se začala ubírat novými směry.

Ukázalo se, že tyto rozhodující vhledy je možné nejen sdělovat celému světu, ale že je možné je také viditelně a nezvratně dokázat. Zdálo se, že velká tragédie lidského života odjakživa pocházela ze snadnosti, s jakou je možné oklamat lidskou psychiku; konflikty a nesváry byly nevyhnutelným důsledkem neschopnosti lidstva rozlišit lež od pravdy. Tady ale existovalo řešení tohoto základního dilematu, možnost uvádět základní vlastnosti vědomí samého do odpovídajícího kontextu a docházet tak k vysvětlení toho, co by jinak zůstávalo pouhou dedukcí.

Bylo na čase opustit život v New Yorku, bydlení i dům na Long Islandu kvůli něčemu, co bylo důležitější. Bylo nutné zdokonalit sebe sama coby nástroj, a tak nezbývalo než opustit tento svět i všechno v něm a místo toho začít žít samotářsky v malém městečku, kde následujících sedm let probíhalo v meditacích a studiu.

Samy od sebe se vracely stavy nesmírné blaženosti a nakonec bylo zřejmé, že je nutné naučit se žít v Boží Přítomnosti a přitom dál fungovat ve světě. Mysl ztratila přehled o tom, co se celkově ve světě událo. Aby bylo možné dál se zabývat výzkumem a psaním, bylo třeba ukončit veškerou duchovní praxi a zaměřit se na svět forem. Čtení novin a sledování televize pomohlo zjistit, kdo je kdo, zorientovat se v hlavním světovém dění a v povaze současného sociálního dialogu.

Výjimečné subjektivní zkušenosti pravdy jsou doménou mystika, který ovlivňuje celé lidstvo vysíláním duchovní energie do kolektivního vědomí; s výjimkou dalších duchovních hledačů nejsou většině lidstva srozumitelné a mají proto omezený význam. To vedlo ke snaze být

obyčejný, protože právě obyčejnost sama o sobě je výrazem Božství; pravdu o vlastním skutečném já možné objevit prostřednictvím každodenního života. Všechno, co je nutné, je žít pozorně a s laskavostí. To ostatní se v pravou chvíli objeví samo. Bůh a obyčejná každodennost nejsou od sebe odděleny.

A tak po dlouhém, cyklickém putování ducha nastal návrat k nejdůležitější činnosti, ke snaze alespoň o trochu hlouběji vnášet Přítomnost do chápání u mých spolubytostí, nakolik je to jen možné.

Přítomnost je tichá a vyjadřuje stav klidu, který je prostorností, v níž a díky které to všechno je a má svou existenci i prožívání. Je nekonečně jemná, a přesto je jako skála. S ní mizí veškerý strach. Duchovní radost se objevuje na pokojné úrovni nevysvětlitelné extáze. Díky této zkušenosti zmizí vnímání času, neexistují žádné starosti nebo lítost, bolest ani očekávání; zdroj vnitřní pohody je nekonečný a všudypřítomný, bez začátku a bez konce. Nevzniká žádný pocit ztráty, smutek ani touha. Není třeba nic udělat; všechno už je dokonalé a úplné.

Když se čas zastaví, všechny problémy zmizí; jsou pouhými výtvory úhlu pohledu, z něhož dochází ke vnímání. Když zavládne Přítomnost, neexistuje už žádná sebeidentifikace s tělem a s myslí. Jak se tichost mysli prohlubuje, zmizí i myšlenka „já jsem“ a čisté Vědomí září odhalením, čím člověk je, byl a vždycky bude, za všemi světy i vesmíry, za časem, a proto bez počátku a bez konce.

Lidé jsou zvědaví, ptají se: „Jak je možné dosáhnout takový vysoký stav vědomí?“, ale jen málokdo je ochotný tyto kroky následovat, protože jsou tak jednoduché.

· Na prvním místě tu byla obrovská touha dosáhnout tak vysoký stav vědomí.

· S tím šla disciplína účinkovat v životě s neoblomným a stále přítomným odpouštěním a láskyplností, nedovolující žádnou výjimku.

· Ke všemu je potřeba se chovat s porozuměním, včetně sebe a vlastních myšlenek.

· Dále to je ochota v každém okamžiku zanechat všechny ostatní touhy a vzdát se své vlastní vůle.

· Při tom, jak se každá myšlenka, pocit, touha a skutek odevzdávají Bohu, mysl postupně utichá.

· Postupně utichly slova, věty, odstavce, později celé události a nakonec idee a koncepty.

· Když se člověk vzdá přání vlastnit tyto myšlenky, tak se přestanou rozvíjet do detailů a začnou se rozpadávat v průběhu jejich vytváření.

· Nakonec bylo možné vzdát se energie provázející samotný proces myšlení a to před tím, než se vůbec myšlenka začala vytvářet.

· Tato činnost soustavného a nepřetržitého soustředění se, nedovolující ani jediný okamžik rozptýlení od meditace, pokračovala v průběhu vykonávání běžných, každodenních aktivit.

Na první pohled to vypadalo velmi obtížně, ale během doby se to začalo dít běžně, automaticky, vyžadovalo to stále méně a méně úsilí a nakonec to bylo docela snadné. Je to proces podobný odpoutání rakety od Země. Zpočátku je k opouštění gravitačního pole Země zapotřebí obrovská síla, postupně menší a menší, a nakonec se raketa pohybuje v prostoru jen vlastní kinetickou energií.

Náhle, bez varování došlo k posunu v uvědomování a byla tu Přítomnost, nezpochybnitelná a všeobjímající. Když já zanikalo, nastalo několik okamžiků strachu a pak nastala úplnost Přítomnosti, což vyvolalo záblesk úžasu. Tento průlom byl velkolepý, silnější než cokoliv předtím. Nedalo se to srovnat s žádnou obvyklou zkušeností. Hluboký šok zmírnila láska, kterou se projevuje Přítomnost. Bez podpory a ochrany této lásky by člověk nepřežil.

Následoval okamžik hrůzy, protože ego lpělo na své existenci, obávalo se, že nastane nicota. Když ego zaniklo, bylo tu namísto toho jen Jáství, všezahrnující Jsoucnost, Celistvost, v níž se

všechno poznává a je evidentní dokonalost projevování samotné podstaty Bytí. S nedualitou nastalo uvědomění, že jedinec je vším, co kdy bylo nebo může být. Je celistvý a úplný, přesahující všechny identity, příslušnost k jakémukoliv pohlaví i samo lidství. Člověk se už nikdy nemusí bát utrpení a smrti.

Co se děje lidskému tělu, je z tohoto hlediska nepodstatné. V určitých úrovních duchovního uvědomování se tělesná onemocnění vyléčí nebo spontánně zmizí. Ale v absolutním stavu jsou takové úvahy irelevantní. Tělo se bude ubírat svým předurčeným směrem a pak se vrátí, odkud přišlo. Je to naprosto nepodstatné; člověka se to nijak nedotýká. Tělo se jeví jako ´to´, jako objekt, jakým je nábytek v místnosti, nevnímá se jako ´já´. Lidé stále oslovují tělo, jako by se jednalo o individuální ´ty´, může to působit až komicky, neexistuje ale žádný způsob, jak nevědomému tento stav vědomí objasnit. Nejlepší je prostě pokračovat ve své službě a umožnit Prozřetelnosti, aby změny v sociální oblasti řešila sama. Nicméně když člověk dosáhne blaženosti, je velmi obtížné skrývat tento stav intenzivní extáze. Svět tím může být ohromený a lidé mohou přicházet ze všech stran, aby se mohli na tomto vyzařování podílet. Může to přitahovat duchovní hledače i jiné zájemce, protože ti, kteří hledají zázraky, mohou být velmi nemocní. Člověk může působit jako magnet a může se pro ně stát zdrojem štěstí. Obvykle na tomto stupni existuje touha sdílet tento stav s ostatními a využívat ho ve prospěch všech.

Extáze s tímto stavem spojená není zpočátku úplně stabilní; existují i okamžiky velkého utrpení. Nejintenzivněji se objevují, když tento stav kolísá a najednou bez zjevného důvodu zmizí. Nastanou pak období intenzivního zoufalství a strachu, že Přítomnost zmizela. Tyto pády způsobují, že cesta je obtížná, a jejich překonávání vyžaduje velkou vůli. Nakonec je zřejmé, že je třeba překročit tuto úroveň, nebo neustále trpět trýznivým ´vypadáním z milosti´. Nádhera extáze se pak musí odevzdat, protože došlo k náročnému úkolu překročit dualitu, všechny protiklady i jejich konfliktní přitažlivost. Jedna věc je šťastně se vzdávat železných řetězů ega, něco zcela jiného je ale opustit zlaté řetězy extatické radosti. Je to pocit, jako by se člověk vzdával Boha, a vyvstane nová úroveň strachu, nikdy předtím netušená. Je to krajní hrůza absolutní samoty.

Pro ego byl strach z nebytí nesmírně skličující a opakovaně se od toho odtahovalo, jakmile se zdálo, že se blíží. Smysl utrpení a temné noci duše pak začal být zjevný. Je to tak nesnesitelné, že jejich intenzivní bolest si vynucuje extrémní úsilí, nezbytné k jejich překonání. Když se kolísání mezi nebem a peklem stává nesnesitelným, musí se odevzdat i samotná touha po existenci. Teprve když se to stane, může se člověk nakonec posunout za dualitu ´Celistvost oproti nicotě, existence versus neexistence´. Toto vyvrcholení vnitřní práce je tou nejobtížnější fází, konečným momentem zlomu, kdy si člověk plně uvědomí, že iluzornost existence, kterou překračuje, je nevratná. Z tohoto stupně už není možný návrat a právě hrozba nevratnosti způsobuje, že tato poslední překážka se jeví jako nejobávanější rozhodnutí ze všech.

Ve skutečnosti se ale v této závěrečné apokalypse osobního já rozpouští v Univerzálním Božství sama zbývající dualita existence versus neexistence – sama identita jako taková – a nezbývá žádné individuální vědomí, které by se mohlo rozhodovat. Tento poslední krok pak udělá Bůh sám.

David R. Hawkins

Příloha B - Svalové testování

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 14:45:58

Příloha B - Svalové testování
Předcházející část: Příloha A – Mapa Vědomí

Obecná informace

Energetické pole vědomí je neomezená dimenze. Konkrétní hladiny jsou ve vztahu s lidským vědomím a byly vytestovány od 1 do 1000 (viz Příloha A: mapa vědomí.) Tato energetická pole vyjadřují a ovládají lidské vědomí.

Všechno ve vesmíru vyzařuje určitou frekvenci jako aktuální energetické pole, které zůstává v poli vědomí trvale. Tak každá osoba nebo bytost, která kdy žila, a všechno, co s ní souvisí, včetně jakékoliv události, myšlenky, pocitu, jednání nebo postoje, je natrvalo zaznamenáno a může se kdykoli v současnosti nebo v budoucnosti znovu oživit.

Technika

Reakcí na svalové testování je prostě zareagování „ano“ nebo „ne-ano“ (ne) na určitý podnět. To se obvykle provádí s člověkem, který natáhne ruku, a testující lehce zatlačí dvěma prsty na jeho zápěstí. Obvykle má testovaný ve své ruce nějakou látku, která se má rukou toho druhého otestovat, nad svým solárním plexem. Testující řekne testovanému subjektu „zatlač proti“, a pokud je pro testovaného testovaná látka přínosná, zareaguje jeho ruka silně. Pokud má na něj nepříznivý vliv, jeho ruka zareaguje slabě. Reakce je velmi rychlá a lapidární.

Je důležité poznamenat, že k dosažení přesné odpovědi je nutné, aby se záměr, testující i testovaný nacházeli na vibrační rovině vyšší než 200.

Zkušenosti z internetových diskusních skupin ukázaly, že mnozí studenti získali nepřesné výsledky. Další výzkum prokázal, že na vibrační rovině 200 existuje ještě třicetiprocentní pravděpodobnost, že dojde k chybnému výsledku. Čím vyšší je úroveň vědomí testovacího týmu, tím přesnější jsou výsledky. Nejlepším přístupem je přístup jednoho z klinických oddělení, které před zahájením testování používalo prohlášení „Ve jménu nejvyššího dobra se testuje jakožto pravdivé. Více než 100, více než 200,“ atd.

Zasazení do kontextu „Ve jménu nejvyššího dobra“ zvyšuje přesnost, jelikož překračuje egoistické osobní zájmy a motivace.

Po mnoho let byl test považován za lokální reakci akupunkturního těla nebo imunitního systému. Pozdějším výzkumem se ale zjistilo, že reakce vůbec není lokální tělesnou reakcí, že je to obecná reakce samotného vědomí na energii nebo podstatu tvrzení. Co je pravdivé, prospěšné nebo život podporující, vyvolá pozitivní odpověď, která vyplývá z neosobního pole vědomí, přítomného v každém, kdo je živý. Tato pozitivní odezva se projeví prostřednictvím silné reakce tělesného svalstva. S tím je propojená i reakce pupilární (při nepravdě se zornice rozšíří a při pravdivosti se stáhnou) a změny ve fungování mozku, jak bylo zjištěno pomocí magnetické rezonance. (Jako indikátor je nejvhodnější deltový sval, nicméně je možné použít kterýkoliv z tělesných svalů).

Než se položí otázka (ve formě prohlášení), je nutné získat svolení čili říci „Mám svolení zeptat se na to, co mám na mysli“ (ano/ne). Nebo „Toto testování slouží nejvyššímu dobru.“

Je-li tvrzení je nepravdivé nebo jeho význam je škodlivý, svaly v odezvě na povel rychle zeslábnou, ´odmítnou´. Znamená to, že podnět je negativní, není pravdivý, je proti životu, neboli odpověď zní „ne“. Reakce je rychlá a má krátké trvání. Pak se tělo rychle zotaví a obnoví se normální svalový tonus.

Existují tři způsoby testování. K tomu, který se používá v oblasti výzkumu a také se nejvíc používá všeobecně, jsou nutné dvě osoby: testující a testovaný objekt. Preferuje se klidné prostředí, bez hudby na pozadí. Testovaná osoba zavře oči. Testující musí položit otázku ve formě prohlášení. Na toto tvrzení se pak může prostřednictvím svalové reakce objevit odpověď „ano“ nebo „ne“. Nesprávným způsobem by bylo například se zeptat „Je tenhle kůň zdravý?“ Správný způsob je prohlásit „Tento kůň je zdravý,“ nebo naopak „Tento kůň je nemocný.“

Po dotyčném prohlášení testující řekne testovanému subjektu, který drží nataženou ruku rovnoběžně se zemí, „odporuj“. Testující pak náhle s mírnou silou zatlačí dvěma prsty na zápěstí natažené ruky. Ruka testované osoby buď zůstane silná, což znamená „ano“, nebo zeslábne, což značí „ne-ano“ (ne). Odezva je krátká a okamžitá.

Druhá metoda je kroužková metoda, kterou může provádět člověk sám. Palec a prostředník jedné ruky se pevně tisknou k sobě v konfiguraci O a zahnutý ukazováček druhé ruky se pokusí je od sebe odtrhnout. Odpovědí tu je zřetelný rozdíl v síle mezi „ano“ a „ne“.

Třetí metoda je nejjednodušší, ale stejně jako ostatní vyžaduje určitou praxi. Zvedneme prostě ze stolu do výše pasu těžší předmět, například velký slovník nebo pár kostek. Udržujeme v mysli představu nebo tvrzení, které má být otestováno, a pak zátěž pozvedneme výše. Pak naopak udržujeme v mysli něco, o čem je známo, že pravdivé není. Zjistíme, že když se v mysli udržuje pravdivé tvrzení, zvednutí je snadné, a když je obsah nesprávný (není pravdivý), je nutné ke zvednutí zátěže větší úsilí. Výsledky lze ověřit pomocí zbývajících dvou metod.

Testování konkrétních úrovní

Kritický bod mezi pozitivním a negativním, pravdivým a nepravdivým, nebo mezi tím, co je konstruktivní a co destruktivní, je na úrovni 200 (viz Mapa v příloze A). Cokoliv co je nad 200 nebo co je pravdivé, to subjekt ruku posílí; cokoliv nižšího než 200 nebo nepravdivého způsobí, že ruka zeslábne.

Je možné otestovat cokoliv z minulosti nebo ze současnosti, včetně představ nebo tvrzení, historických událostí nebo osobností. Nemusí to být vyjádřeno slovně.

Numerické testování

Příklad: “ Učení Ramany Maharišiho reaguje na úrovni vyšší než 700.“ (ano/ne). Nebo: „Hitler vytestován na 200.“ (ano/ne). „Když mu bylo dvacet.“ (ano/ne).“Třicet.“ (ano/ne). „Čtyřicet.“ (ano/ne). „V době jeho smrti.“ (ano/ne).

Aplikace

Svalové testování nelze použít k předpovídání budoucnosti; jinak tu nejsou žádná omezení, pokud jde o to, na co se ptáme. Vědomí není v čase nebo prostoru omezeno ničím, nicméně svolení může být odepřeno. Pro dotazování jsou k dispozici všechny aktuální nebo historické události. Odpovědi jsou neosobní a nejsou závislé na přesvědčení testujícího nebo testovaného. Například protoplazma reaguje na škodlivé podněty a krvácení těla odtažením. Jsou to vlastnosti těchto testovaných materiálů a jsou neosobní. Vědomí skutečně zná jen pravdu, protože jen pravda má skutečnou existenci. Nereaguje na nepravdivost, protože ta ve Skutečnosti neexistuje. Také nemusí přesně reagovat na nepoctivé nebo egoistické otázky.

Přesně řečeno, vytestovaná reakce znamená buď „je k dispozici“, nebo „není k dispozici“. Stejně jako řekneme při použití elektrického spínače, že elektřina „je k dispozici „, a když použijeme pojem „není k dispozici“, znamená to, že tu prostě není. Ve skutečnosti tu není žádná taková věc jako ne-bytí. Je to subtilní konstatování, ale je rozhodující pro pochopení povahy vědomí. Vědomí je schopné rozpoznat jedině pravdu. Na nepravdivost prostě nezareaguje. Podobně jako zrcadlo odráží obraz jen v případě, že je tu nějaký objekt, který může zrcadlit. Pokud není k dispozici žádný objekt, neobjeví se ani žádný zrcadlený obraz.

K testování úrovně

Testované úrovně se vztahují k určité referenční stupnici. Abychom dospěli ke shodě s údaji, které jsou uvedeny v grafu v dodatku A, je třeba odkázat na tuto tabulku, nebo říci, že „na stupnici lidského vědomí od 1 do 1000, kdy 600 znamená osvícení, toto __ vibruje na __ (číslo)“. Nebo „Na stupnici vědomí, kde 200 je úroveň pravdy a 500 je úroveň lásky, toto tvrzení vibruje na __.“ (uvede se určité číslo).

Obecná informace

Lidé obvykle chtějí zjistit, co je pravda a co pravda není. Konstatování proto musí být velmi konkrétní. Je třeba se vyhnout používání obecných pojmů, jako je například zájem o dobrou práci. Dobrou v jakém směru? Pokud jde o peníze? O pracovní podmínky? O příležitost se prezentovat? O spravedlivého šéfa?

Odbornost

Dobrá obeznámenost s testováním vede k větší zkušenosti. Začnou se objevovat správné otázky a mohou začít být až překvapivě přesné. V případě, že testující a testovaný nějakou dobu spolupracují, jeden z nich nebo oba se vyvíjejí, může začít docházet až k ohromující přesnosti a schopnosti položit tu pravou otázku, a to i přesto, že předmět je jednomu z nich úplně neznámý. Například testující ztratil nějakou věc a začíná slovy: „Nechal jsem to ve své kanceláři.“ (Odpověď: Ne) „Nechal jsem to v autě.“ (Odpověď: Ne) Najednou testovaný subjekt tu věc téměř uvidí a řekne: „Zeptej se, jestli je na zadní straně dveří do koupelny.“ Testující pak řekne: „Objekt visí na zadní straně dveří do koupelny.“ (Odpověď: Ano.) V tomto konkrétním případě testovaný subjekt ani nevěděl, že testující zastavil u jedné benzínové pumpy, aby doplnil benzín, a nechal tam bundu viset na toaletě.

Lze získat jakékoliv informace o čemkoliv ze současnosti nebo z minulosti, závisí to jen na tom, jestli se k tomu získá předem svolení. (Někdy člověk dostane odpověď „ne“, snad z karmických nebo z jiných neznámých důvodů.) Přesnost je možné snadno ověřit křížovou kontrolou. Pro každého, kdo se učí této technice, je okamžitě k dispozici víc informací, než jaké by se daly získat ze všech počítačů a knihoven na světě. Možnosti jsou tedy zřejmě neomezené a vyhlídky skutečně berou dech.

Omezení

Test je přesný pouze tehdy, když testované osoby samy vibrují výše než 200, záměr použít testování je jednoznačný a vibruje nad 200. Je nutná nepředpojatá objektivnost a ochota hledat pravdu, spíše než subjektivní názor. Takže se pokusme ověřit, co vylučuje přesnost. Z dosud neznámých důvodů nedokáže používat kineziologickou testovací techniku přibližně 10% populace. Z důvodů, které ještě neznáme, manželské páry někdy nejsou schopné vzájemně se testovat a musí si jako partnera pro testování najít třetí osobu.

Vhodným subjektem pro testování je člověk, jehož ruka zareaguje silně při pomyšlení na někoho, koho vnímá pozitivně, a zeslábne, když udržuje v mysli něco negativního (strach, nenávist, pocit viny, atd.). Např. Winston Churchill způsobí posílení reakce a Usáma bin Ládin její oslabení.

Občas i subjekt vhodný pro testování projevuje paradoxní reakce. Obvykle je možné člověka zharmonizovat poklepáváním na brzlík. (Rukou stočenou do pěsti se třikrát lehce zabuší do horní části hrudníku a s úsměvem se s každým úderem opakuje „ha-ha-ha“, současně s představou někoho nebo něčeho milovaného.) Dočasná nerovnováha se tak srovná.

Tato nerovnováha může být důsledkem nedávného setkání s negativními lidmi, poslouchání heavy-metalové rockové hudby, sledování televizních programů, obsahujících násilí, hraní agresivních videoher, atd. Negativní energie takové hudby působí škodlivě na energetický systém těla ještě půl hodiny po vypnutí hudby. Televizní reklamy nebo výjevy v pozadí jsou také častým zdrojem negativní energie.

Jak už bylo uvedeno, tato metoda rozlišování pravdy od nepravdivosti a testování úrovně pravdivosti má striktní požadavky. Vzhledem těmto omezením jsou k dispozici další informace k testovaným úrovním v příručce Pravda vs. lež.

Vysvětlení

Testování svalové síly nezávisí na osobním názoru nebo přesvědčení, je to neosobní odezva pole vědomí, stejně neosobní, jako je ve svých reakcích nezávislá protoplazma. Je možné prokázat, že testováním se objeví stejné odpovědi, ať jsou vyjádřené slovně, nebo se drží v tichosti v mysli. Znamená to, že testovaný subjekt není ovlivněný otázkou, protože ani neví, jaká otázka to je. Můžete to ověřit následujícím cvičením:

Testující udržuje v mysli představu neznámého testovaného jedince a říká: „Obraz, který držím v mysli, je pozitivní“ (01′ „pravda“, 01′ „vibruje přes 200,“ atd.). Po pokynu testovaný subjekt pak odolává tlaku na zápěstí. Dokud testující udržuje v mysli pozitivní představu (např., Abraham Lincoln, Ježíš, Matka Tereza, atd.), sval ruky tetovaného bude silný. Když testující udržuje v mysli něco nepravdivého nebo nějakou negativní představu (například bin Ládina, Hitlera, atd.), ruka zeslábne. Jelikož testovaný subjekt neví, na co testující myslí, výsledky nejsou ovlivněné osobním přesvědčením.

Diskvalifikace

Obojí, skepse (160) i cynismus, stejně jako ateismus, vibrují na úrovni nižší než 200, protože vyjadřují negativní předsudek. Na rozdíl od nich hledání pravdy vyžaduje otevřenou mysl a poctivost, která neobsahuje intelektuální samolibost. Všechny negativní studie metodiky testování vibrovaly pod 200 (obvykle na 160), stejně jako samotní vyšetřovatelé.

Že i slavní profesoři mohou fungovat na úrovni pod 200 se může zdát pro běžného člověka překvapivé. Takže negativní studie jsou důsledkem negativní předpojatosti. Jako příklad lze uvést plán výzkumu Francise Cricka, který vedl k objevu dvojité šroubovice DNA, vytestovanému na 440. Jeho poslední výzkumný plán, jehož záměrem bylo ukázat, že vědomí je pouhým produktem neuronální aktivity, reagoval pouze na úrovni 135. (Byl ateistou.)

Neúspěšnost výzkumníků, kteří buď sami, nebo svým chybným plánem výzkumu reagovali pod 200 (obvykle na 160), potvrzuje pravdivost právě té metody, o níž prohlašovali, že dokážou její nesprávnost. Měli dojít k negativním výsledkům, a to také udělali, což paradoxně dokazuje přesnost testování rozdílu mezi nestrannou poctivostí a nepoctivostí.

Jakýkoliv nový objev může narušit pečlivě vytvořený plán a být vnímán jako hrozba pro dosud převažující přesvědčení. Že výzkum vědomí ověřuje duchovní realitu, vyvolává samozřejmě i prudký odpor, protože je to ve skutečnosti přímá konfrontace s nadvládou narcistického jádra ega, které je od svého vzniku sebevědomé a umíněné.

Pod úrovní vědomí 200 je porozumění omezené převažováním nižší mysli, která je schopná rozpoznat fakta, není ale ještě schopná pochopit, co se rozumí pod pojmem pravdivost (směšuje res interna s res externa)[1] a že pravdivost má fyziologické doprovody, odlišné od těch, které vznikají při nepravdě.

Navíc se pravda vycítí intuitivně, o čemž svědčí používání hlasové analýzy, studie o řeči těla, reakce zornice, EEG změny v mozku, výkyvy v dýchání a krevním tlaku, galvanické reakce kůže; lze je zjistit i proutkařením a dokonce i Huna technikou, měřící vzdálenost, do které aura vyzařuje z těla. Někteří lidé mají velmi jednoduchou techniku, která používá stojící tělo jako kyvadlo (s pravdivostí padá směrem dopředu a s nepravdivostí směrem dozadu).

Zasazením do pokročilejšího kontextu vyjde najevo, že principy, které jsou převážně pravdivé, nemohou být vyvráceny nepravdou o nic víc, než může být světlo vyvráceno tmou. Nelineární nepodléhá omezení lineárním. Pravdivost je paradigma odlišné od logiky, není proto prokazatelné, jelikož to, co je prokazatelné, vibruje pouze na úrovni 400. Metodika výzkumu vědomí probíhá na úrovni 600, která je na rozhraní mezi lineární a nelineární dimenzí.

Nesrovnalosti

K rozdílům v testování může dojít během času nebo u různých výzkumníků z řady důvodů:

1. U situací, lidí, politiky, postojů a přístupů došlo během doby ke změně..

2. Když se lidé něčeho drží v mysli, mají sklon používat různé smyslové formy, to znamená vizuální, senzorickou, sluchovou, nebo pocitovou. Vaše matka by tudíž mohla jevit tak, jak vypadala, jak se vnímala pocitově, sluchem, atd., nebo Henry Ford by mohl být testován coby otec, jako průmyslník, z hlediska jeho působení na Ameriku, jeho antisemitismu, atd.

3. Přesnost se zvyšuje s úrovní vědomí. (Nejpřesnější je počínaje 400 a výše.) Je možné určit kontext a držet se převažující modality. Stejný tým používající stejnou techniku bude mít výsledky vnitřně konzistentní. Odbornost se rozvíjí s praxí. Nicméně existují někteří lidé, kteří nejsou schopni vědeckého, nezávislého přístupu a nedokážou být objektivní, pro ty metoda testování tedy nebude přesná. Oddanosti a zaměřenosti na pravdivost se musí dávat přednost před osobními názory a snahou dokazovat je jako ´správné´.

Poznámka

I když bylo vypozorováno, že tato technika nefunguje u lidí, nacházejících se na úrovni nižší než 200, docela nedávno se navíc zjistilo, že tato technika nefunguje, pokud osoby provádějící testování jsou ateisté. Může to být pouhý důsledek skutečnosti, že ateismus vibruje pod hladinou 200 a že toto negování pravdy nebo Božství (vševědoucnosti) nevěřícího karmicky diskvalifikuje, stejně jako nenávist vylučuje lásku. [1] Res externa je to, co se děje ve vnějším světě, res interna jsou pocity, myšlenky a představy, které o tom máme (pozn. překl.)

Následující část: Příloha C – O autorovi

Příloha A – Mapa Vědomí

Příspěvek od Pelvan » sob 01. úno 2020 14:44:24

Příloha A – Mapa Vědomí
Předcházející část: Kapitola 21. Otázky a odpovědi

Bůh • Vnímá se jako Život • Vnímá se jako Rovina Vibrace – relativní výkon životní enegie Pocit Proces

Já Bytí Osvícení ↑ 10700 – 1000 Nevýslovný Čisté uvědomování

Bytí Dokonalé Mír ↑ 10600 Blaho Osvícení

Jediné Celistvý Potěšení ↑ 10540 Vyrovnanost Klid Proměna

Milující Laskavé Láska ↑ 10500 Úcta Odhalování

Moudrý Smysluplný Vyvozování důsledků ↑ 10400 Pochopení Abstrakce

Milosrdný Harmonický Přijetí ↑ 10350 Odpouštění Transcendence Překročení

Inspirující Nadějný Ochota ↑ 10310 Optimismus Záměr, vůle

Umožňující Uspokojivý Neutralita ↑ 10250 Důvěra Uvolněnost

Svolující Schůdný Odvaha 10200 Schvalování Posílení

Lhostejný Náročný Pýcha ↓ 10175 Pohrdání Psychická inflace

Mstivý Protichůdný Hněv ↓ 10150 Nenávist Agrese

Odepírající Neuspokojivý Touha ↓ 10125 Žádostivost Zotročení

Trestající Nahánějící hrůzu Strach ↓ 10100 Úzkost Odtahování se

Pohrdající Tragický Zármutek ↓ 1075 Lítost Sklíčenost

Odsuzující Beznadějný Apatie ↓ 1050 Zoufalství Rezignace

Pomstychtivý Zlý Pocit viny ↓ 1030 Obviňování Destrukce

Bídný Depresivní Zahanbení, Stud ↓ 1020 Ponížení Likvidace

Následující část: Příloha B – Proces svalového testování

Nahoru