od Návštěvní k » sob 17. srp 2013 20:55:16
Život v inspiraci Šrí Ramanou Mahárišim - David Godmanhttp://davidgodman.org/Maalok_Czech.pdf...Z Maharišiho vycházel nepřetržitý laskavý proud energie, který uklidňoval mysl lidí, kteří ho přišli navštívit; měl přirozenou schopnost navozovat v lidech okolo sebe klid a mír.
Při setrvání v přirozeném a bezúsilném stavu vnitřního ticha atmosféra okolo něho obsahovala léčivou, uklidňující energii. Člověk se v kontaktu s ním spontánně stal šťastným, plným míru a klidu.
Tato síla se neomezovala na nejbližší okolí jeho fyzické osoby. Lidé, kteří na něj jen pomysleli, ať už byli kdekoliv, zjistili, že mohou zažívat něco z jeho klidu jednoduše tím, že s ním naváží mentální kontakt.
Jeho „učením“ bylo vyzařování tohoto stavu, které pomáhalo zažívat mír. Síla, která vycházela ze Šrí Ramany, stačila, aby odplavila celoživotní depresi. Vytvářela energetické pole, které jakoby zázrakem přetransformovává vědomí lidi kolem něj. Nepřetržitým přebýváním v přirozeném stavu se vytváří sannidhi, mocná přítomnost; ta se automaticky stará o mentální problémy lidí, kteří se jí otevřou.
Skutečné praktikování je přebývání v klidu, přebývání ve stavu vnitřní mentální nečinnosti a otevřenosti, která dovolí síle Probuzeného proniknout do našeho srdce a přetransformovat nás.
„Vy jen setrvávejte v klidu. Mistr se postará o zbytek.“
Šrí Ramana říkal, že skutečné učení je předáváno v tichosti. Vnímaví k němu jsou pouze ti, kteří mentálně ustoupí z cesty a dovolí tichému vyzařování Mistra, aby v nich pracovalo.
...Velkou pomocí je „umírněnost“. Ramana říkal, že umírněnost v jídle, spaní a mluvení jsou pro nejlepší pomocí. Nedoporučovat nestřídmost.
Říkal lidem, aby šli až ke kořenům problému a zřekli se představy, že jsou individualitami, které obývají těla.
Na otázku„Co mám dělat, abych se stal osvíceným?“ odpovídal:
„Buď klidný“, „Buď tichý“, „Zůstaň v klidu“ atd.
To byla primární rada.
Šrí Ramana učil, že vlastní individualita je neskutečná, imaginární entita, která přetrvává, protože jsme nikdy pořádně neprozkoumali její skutečnou podstatu. Smysl „já“, pocit bytí specifické osoby, která vlastní specifické tělo, přetrvává jen proto, že se neustále ztotožňujeme s myšlenkami, domněnkami, emocemi, předměty atd.
Pocit„já“ nikdy neexistuje sám o sobě; vždycky jen ve spojení: „já jsem John“, „já mám hlad“, „já jsem právník“, „já jsem žena“ atd. Tyto identifikace jsou automatické a mimovolné. Nejsou pronášeny vůlí na okamžitém základě. Jsou to jen nedoložené předpoklady, které se nacházejí za všemi našimi zkušenostmi a zvyky. Šrí Ramana nás žádá, abychom se oddělili od všech těchto spojení tím, že plnou pozornost budeme věnovat subjektu „já“, a tím zabráníme jeho spojení se všemi představami, domněnkami, myšlenkami a emocemi, které si půjdou svou cestou.
Podaří-li se nám izolovat pocit „já“ ode všech věcí, ke kterým je ze zvyku připoután, objevíme, že začíná mizet. Jak ustupuje a stává se menším, začínáme zažívat vyzařování míru a radosti, který je ve skutečnosti přirozeným stavem. Normálně ho nezažíváme, protože naše zaměstnaná mysl ho
překrývá.
Je to jakýsi druh mentální archeologie. Zlato, poklad, vnitřní štěstí našeho vlastního skutečného stavu se nachází tam uvnitř, ale my o něm nevíme, protože všechno, co vidíme, vše, co známe, jsou jen ty vrstvy, které se nakupily nad ním.
Naším kutacím nástrojem je neustálé vědomí „já“. To nás směruje zpátky k našemu skutečnému Já, kterým je mír a štěstí. Šrí Ramana jednou tento proces přirovnal ke psu, který sleduje pach svého pána, aby ho vystopoval.
Vracejme se k vědomí „já“, kdykoliv jsme odvedeni jinými věcmi. Může to probíhat po celou dobu, nezávisle na tom, co dělá tělo. Šrí Ramana říkal, že to je ten nejefektivnější nástroj pro uvědomění Já.
Uvědomění Já zahrnuje vnitřní porozumění, že vlastní pravá identita je substrátem, ze kterého vyvstává svět a všechny jeho jména a tvary. Mnoho lidí má letmé záblesky této skutečnosti, ale ztrácí je, když se mysl, individuální „já“, znovu přihlásí.
Jakou roli v učení Šrí Ramany hrála praxe stoupenců, jako například džapa či meditace na vizuální představu či symbol Boha?
Šrí Ramana tuto praxi z celého srdce schvaloval, ale příležitostně říkával, že takovéto praktiky přinášejí výsledky pouze tehdy, cítí-li člověk vůči jménu, které opakuje, či vůči formě, na kterou se koncentruje, lásku. Jakmile člověk recituje Boží jméno s láskou, tedy ne pouze v soustředění, dojde nakonec k tomu, že mysl se rozpustí v Božském a sjednotí se s Ním.
Máte-li kompletní víru v realizovaného učitele a kompletní oddanost k němu či k ní, tak to samo o sobě vás dovede k cíli. Nemusíte se zabývat ničím jiným a ani se o nic jiného nemusíte starat.
Mathru Šrí Sarada, následovnice Lakšmany Svámího, si uvědomila Já toliko na základě své intenzivní lásky a oddanosti vůči němu. Koncentrovala se na jeho fotografii a opakovala jméno Nejvyššího až dvacet hodin denně a po zbývající čtyři hodiny, když spala, se jí o něm často zdálo. Nebyla to pouze intenzivní koncentrace; byla doprovázena intenzivním nepřerušovaným proudem lásky k němu. Láska proudila neustále, dvacet čtyři hodin denně směrem k objektu její oddanosti a nakonec síla lásky způsobila uvědomění.
Po probuzení neexistuje žádný myslitel myšlenek, žádný vnímatel vjemů, nikdo, komu by se vybavovaly vzpomínky. Myšlenky, vjemy a vzpomínky mohou stále existovat, ale není tu nikdo, kdo by věřil „já si vzpomínám na tu událost“, a tak dále. Tyto myšlenky a vzpomínky mohou klidně existovat v Já, ale co je naprosto nepřítomno, je představa, že existuje osoba, která je zažívá či vlastní.
Papadží jednou poskytl krásnou analogii: „Sedíme u silnice a kolem nás se míhají auta v obou směrech. Jsou jako myšlenky, vzpomínky a touhy ve vaší hlavě. Nemají s námi nic společného, ale my trváme na tom, že jsme k nim připoutáni. Sáhneme po nárazníku auta, které nás míjí, a ono nás táhne za sebou, dokud nejsme nuceni se pustit. To je samo o sobě naprosto hloupá činnost, ale my se ze svých omylů nepoučíme. Opět se pokoušíme chytit a držet nárazník dalšího auta, které nás míjí. A tak žijeme své životy: připoutáváme se k věcem, které s námi nemají nic společného a výsledkem je utrpení.
V neztotožněné mysli může „provoz“ mentální aktivity existovat dál, obvykle na tlumenější úrovni, ale není tu nikdo, kdo by držel nárazník nějaké představy či vjemu.
Je-li mysl klidná a tichá, osoba, která může být přitahovaná k nárazníku nové představy – je pořád tady; když se ale natrvalo rozpustilo sebeztotožnění s „někým“ – s prožívajícím „já“, přestala existovat osoba, která by se mohla ztotožnit s objektem myšlenky. Je to stav, ve kterém definitivně skončila možnost sebeztotožnění s myšlenkami a emocemi. V šastrách se říká, že reakce na chválu i hanu je jednou z posledních věcí, které je třeba nechat být, než dojde k osvícení.
Lidé jsou při řeči ve spojení s minulostí, aby mohli formulovat svou další větu, kdežto slova osvícených lidí jsou napovídána Já v přítomném okamžiku a nejsou důsledkem vzpomínek či minulých zkušeností. Stejně jako při jednání. Krišnamurti říkal: „Tlačím vozík uličkou a sleduji ruku, která se natahuje, zvedá plechovku a dává ji do košíku. Nemá to se mnou nic společného. Neříkal jsem ruce, aby se pohnula tím směrem a vybrala právě tu plechovku. Děje se to samo od sebe. Když dojdu k pokladně, mám plný košík jídla, které jsem si sám osobně nevybral.“
Když přebýváte jako Já, děláte to, k čemu vás Já pobídne, aniž byste přemýšleli či věděli proč. Neexistuje nikdo, kdo by mohl říci: „Měl bych udělat toto; neměl by dělat támhleto,“ protože nezůstal nikdo, kdo by mohl činit takováto rozhodnutí.
Jednou jsem potkal někoho, kdo s ním žil v Hardwaru. Chodívali každý den na procházku podél Gangy, často toutéž cestou. Občas vyrazil Papadží jedním směrem a potom bez nějakého zjevného důvodu, změnil směr doprava či doleva a pokračoval někam úplně jinam. Jednou se odehrál následující rozhovor:
„Kam jdeme?“
„Nevím.“
„Proč jsi odbočil z cesty?“
„Nevím. Něco mě prostě donutilo jít tímto směrem.“
„Jak daleko budeme muset jít?“
„Nevím. To zjistím, až tam budeme.“
„Kde je to „tam“?“
„Nevím. Až tam budeme, tak budu vědět, proč jsem namířil tímto směrem.“
Náhodou potkali v lese muže, který pak měl s Papadžím zážitek probuzení. Já vědělo, že ten muž je připraven na takový zážitek, a nasměrovalo Papadžího k němu. Papadží nevěděl, že je nasměrován k tomuto setkání, dokud toho muže nepotkal. Jednoduše akceptoval, že Já ho vedlo tím určitým směrem. Neměl otázky či pochybnosti o změně směru. Ve skutečnosti o tom vůbec nepřemýšlel ani neměl žádné obavy. Pouze nechal Já, aby ho vedlo tam, kam bylo třeba.
Myslím, že můžeme říci, že Papadží měl setkání s tímto mužem předurčeno.
Když dělala Saradamma svou sádhanu v ášramu Lakšmany Svámího v sedmdesátých letech minulého století, tak on s ní zacházel občas velmi hrubě a zkoušel ji mnoha různými způsoby. V pozdějších letech po jejím vlastním uvědomění mi Saradamma řekla: „Nemyslete si, že Svámí seděl ve svém domě, promýšlel a plánoval: „Vyzkouším Saradu tímto způsobem a uvidím, jak bude reagovat.“ Džňánin nemá žádnou mysl, kterou by myslel, plánoval a rozhodoval tímto způsobem. Byla jsem zkoušena samotným Já, protože jsem potřebovala být zkoušena. Ty zkoušky nikdo neplánoval, ačkoliv to vypadá, jako že to dělal Svámí.“
Když do Ramanášramu přišel na konci dvacátých let Annamalai Svámí, Šrí Ramana ho nechal mnoho let velmi tvrdě pracovat. Kdykoliv viděl Annamalaie Svámího sedět a nic nedělat, ihned vymyslel nějakou práci, aby ho zaměstnal. Připravoval situace, ve kterých byl Annamalai Svámí pravidelně uváděn do divokých konfliktů s manažerem ášramu. To pokračovalo asi dvacet let, až mu nakonec Šrí Ramana řekl: „Tvoje karma je ukončena,“ a dvakrát tu větu zopakoval. Od té doby bylo Annamalaiovi Svámímu dovoleno meditovat v klidu. Kdo dokáže posoudit něco takového? Já, které jednalo
prostřednictvím Šrí Ramany, nechalo Annamalaie Svámího roky tvrdě dřít v konfliktním prostředí, zatímco jiní lidé tam měli život mnohem snazší.
Občas musí být Guru hrubý, protože jiné metody nefungují. Nisargadatta Maharadž jednou řekl: „Vy všichni se držíte na břehu řeky, zatímco já se pokouším vás dostat doprostřed řeky, abyste mohli plout s proudem. Říkám vám, abyste se pustili, ale vy to neuděláte, nebo žádáte o metodu, kterou byste to puštění provedli. Zdvořile vás žádám, abyste se pustili, ale vy neposloucháte. Nakonec to vzdávám a pouze vám šlapu po prstech.“
Jak můžete posuzovat zdánlivě hrubé chování, když cílem je osvobození stoupenců?
To, co připadá jako zlé chování nevědomým pozorovatelům zvnějšku, může být ve skutečnosti právě to, co ten člověk potřebuje. Guruové se jen zřídka chovají způsobem, který běžní lidé považují za sociálně přijatelné. Jejich zjevně nevyzpytatelné jednání je nezbytné pro zničení ega stoupenců.
Maharišiho odpovědi na podobné otázky různých stoupenců nebyly vždycky stejné, protože byly vedeny spíše stavem mysli tázajícího než samotnou otázkou.
Rozptýlíte-li deset lidí namátkově ve velkém městě a necháte je, aby se ptali lidí kolem: „Jak se dostanu do centra města?“, tak každé osobě se dostane jiného směru, a všechny ty instrukce budou správné. Lidé, kteří začínají z různých míst, potřebují různé instrukce, jak se dostanou ke stejnému cíli. Sedíte-li v přítomnosti osvíceného učitele a ptáte se ho: „Co musím udělat, abych dosáhl osvícení?“, tak učitel ihned vidí, kde se duchovně nacházíte a co musíte udělat, abyste pokročil. Odpověď bude založena na tom, co on či ona vidí ve vaší mysli, ne na nějakém předepsaném vzorci, který lze předat komukoliv.
V některých terapeutických skupinách existují vyzkoušené a otestované techniky, které lze doporučit komukoliv – dobrým příkladem je dvanáctistupňová metoda pro léčbu alkoholismu – ale takovýto druh přístupu nenaleznete u osvícených učitelů.
Lze také říci, že osvícení lidé odpovídají na stav mysli osoby, která je před nimi, ne pouze na otázku, která je jim položena. Osoba, která klade zjevně zdvořilou a uctivou otázku, může ve skutečnosti své pravé pocity skrývat. Může zkoušet testovat učitele, může ho zkoušet provokovat a tak dále. Dosti často učitel odpovídá spíše na ty vnitřní pocity než na samotnou otázku. Protože pouze učitel opravdu vidí, co se děje v mysli lidí, odpovědi a reakce se ostatním lidem, kteří přihlížejí či naslouchají, zdají často být nahodilé či libovolné. Ramana Mahariši jednou s uznáním citoval verše, které ve výsledku říkají: „Osvícený se směje s těmi, kdo žertují, a pláče s těmi, kteří se rmoutí, a po celou dobu zůstává nedotčený smíchem či žalem.“
Často je to vnitřní stav tazatele, který určuje emocionální tón komunikace s učitelem. Jsou záznamy o Ramanovi Mahárišim, který byl normálně klidný a nenechal se vyprovokovat, kdy vyskočil ze své pohovky a vyhnal lidi ven z místnosti, protože zjistil, že za ním přišli se skrytými úmysly, se zlostí či touhou demonstrovat nadřazenost jejich vlastních představ. Jiní lidé tuto agresi samozřejmě neviděli, protože byla velmi dobře skrytá.
Viděl jsem ženu, která se před pár lety objevila před Papadžím s něčím, co vypadalo jako rozumná duchovní otázka. On vybuchl zlostí, řekl, že ona má zájem pouze o sex a poslal ji pryč. My všichni jsme byli šokováni, protože tam byla první den, bylo to její první setkání. Později toho dne jsem hovořil se ženou, která ji doprovázela, a ptal se jí, jak se její přítelkyně vyrovnala s tak extrémní reakcí. Ona se jenom smála a řekla: „Jsem tak ráda, že Papadží reagoval takovýmto způsobem. Ona jezdí do Indie každým rokem, přijde do nějakého nového ášramu, kde předstírá, že má zájem o učitele a učení, ale každým rokem si začne aféru s některým ze stoupenců. To je tím skutečným důvodem, proč sem jezdí. Po pár měsících ji to otráví a odjíždí. Jsem tak ráda, že se konečně našel někdo, kdo její hru prohlédl.“
Byl jsem svědkem velkého počtu podivných reakcí, jako byla tato, u učitelů, se kterými jsem pobýval, a všechny byly zapříčiněny skrytými myšlenkami a touhami, které nikdo z nás ostatních neviděl.
Je ještě něco, o co jde, když sedíte před skutečným učitelem. Je zde bezusilovný přenos klidu, který tiší mysl a přináší intenzivní radost srdce. Nic z toho nelze zaznamenat v rozhovoru, který proběhne mezi vámi. Je to něco zcela soukromého a pouze vy dva znáte to tajemství. Slova mohou být vyměňována, ale skutečná komunikace je ta, která probíhá v tichosti. V takovýchto případech často učitel reaguje na momentální nepřítomnost vaší mysli spíše než na otázku, kterou jste položil pár minut předtím, ale kdo jiný to může spatřit?
Uvedu vám příklad ze své vlastní zkušenosti. Na konci sedmdesátých let 20. století jsem seděl s málo známým učitelem, který se jmenoval Dr. Poy, byl to Gujurat, který žil v severní Bombaji. Při prvním setkání jsem se ho zeptal, jaké je jeho učení, a on odpověděl: „Nemám žádné učení. Lidé mi kladou otázky a já na ně odpovídám. To je vše.“
Já jsem však byl vytrvalý: „Pokud se vás někdo zeptá „Jak dojít osvícení?“, co mu normálně odpovíte?“
„Cokoliv, co je vhodné,“ odpověděl.
Po několika dalších podobných otázkách jsem si uvědomil, že nejsem schopen dostat souvislou prezentaci učení tohoto muže, za předpokladu, že vůbec nějakou má. Byl skvělým příkladem toho, o čem jsem právě hovořil. Neměl žádnou doktrínu či praxi, kterou by předával všem, kdo za ním přišli. Jednoduše odpovídal na otázky případ od případu.
Seděl jsem v klidu asi deset minut, zatímco Dr. Poy hovořil v gujurati k několika dalším návštěvníkům. V těch několika minutách jsem zažil ticho, které bylo tak hluboké, tak intenzivní, že mě to fyzicky zcela paralyzovalo.
On se ke mně obrátil a s úsměvem řekl: „Jaká je vaše další otázka?“
Věděl, že nejsem schopen mu odpovědět. Jeho otázka byla soukromým žertem mezi námi, a ten nemohl pochopit nikdo jiný.
M: Je zajímavé, že zmiňujete ideu klidu v přítomnosti realizované osoby. Někdy lidé hovoří o tom, že se v přítomnosti takovýchto lidí cítí velmi šťastní či povznesení, nehovoří však o klidu. Jsou podle vás štěstí a klid rovnocenné?
D: Šrí Ramana občas popisoval stav Já jako klid a občas řekl, že je to štěstí. Používal jsem tyto pojmy v hovoru s vámi, protože jsou to pojmy, kterým většina lidí rozumí. Mnoho lidí sice tvrdí, že zažívají klid či štěstí v jistém okamžiku, ale to není to, o čem se zmiňuje Šrí Ramana, když říká, že Já je klid či štěstí. On se snaží popsat stav, ve kterém není nikdo, kdo by něco zakoušel. Tento stav není možné vyjádřit slovy, ale pojmy jako „klid“, „ticho“, „mlčení“ a „štěstí“ jsou slova, která často používal pro označení přirozenosti konečného stavu.
To, co popisujete jako zážitek „povznesení“, pocitu či extáze radosti, jsou příjemné mentální stavy. To není skutečné vědomí toho, co zůstává, když mysl sama kompletně zmizí.
[size=150]Život v inspiraci Šrí Ramanou Mahárišim - David Godman[/size]
http://davidgodman.org/Maalok_Czech.pdf
[quote]
...Z Maharišiho vycházel nepřetržitý laskavý proud energie, který uklidňoval mysl lidí, kteří ho přišli navštívit; měl přirozenou schopnost navozovat v lidech okolo sebe klid a mír.
Při setrvání v přirozeném a bezúsilném stavu vnitřního ticha atmosféra okolo něho obsahovala léčivou, uklidňující energii. Člověk se v kontaktu s ním spontánně stal šťastným, plným míru a klidu.
Tato síla se neomezovala na nejbližší okolí jeho fyzické osoby. Lidé, kteří na něj jen pomysleli, ať už byli kdekoliv, zjistili, že mohou zažívat něco z jeho klidu jednoduše tím, že s ním naváží mentální kontakt.
Jeho „učením“ bylo vyzařování tohoto stavu, které pomáhalo zažívat mír. Síla, která vycházela ze Šrí Ramany, stačila, aby odplavila celoživotní depresi. Vytvářela energetické pole, které jakoby zázrakem přetransformovává vědomí lidi kolem něj. Nepřetržitým přebýváním v přirozeném stavu se vytváří sannidhi, mocná přítomnost; ta se automaticky stará o mentální problémy lidí, kteří se jí otevřou.
Skutečné praktikování je přebývání v klidu, přebývání ve stavu vnitřní mentální nečinnosti a otevřenosti, která dovolí síle Probuzeného proniknout do našeho srdce a přetransformovat nás.
„Vy jen setrvávejte v klidu. Mistr se postará o zbytek.“
Šrí Ramana říkal, že skutečné učení je předáváno v tichosti. Vnímaví k němu jsou pouze ti, kteří mentálně ustoupí z cesty a dovolí tichému vyzařování Mistra, aby v nich pracovalo.[/quote]
[quote]...Velkou pomocí je „umírněnost“. Ramana říkal, že umírněnost v jídle, spaní a mluvení jsou pro nejlepší pomocí. Nedoporučovat nestřídmost.
Říkal lidem, aby šli až ke kořenům problému a zřekli se představy, že jsou individualitami, které obývají těla.
Na otázku„Co mám dělat, abych se stal osvíceným?“ odpovídal:
„Buď klidný“, „Buď tichý“, „Zůstaň v klidu“ atd.
To byla primární rada.
Šrí Ramana učil, že vlastní individualita je neskutečná, imaginární entita, která přetrvává, protože jsme nikdy pořádně neprozkoumali její skutečnou podstatu. Smysl „já“, pocit bytí specifické osoby, která vlastní specifické tělo, přetrvává jen proto, že se neustále ztotožňujeme s myšlenkami, domněnkami, emocemi, předměty atd.
Pocit„já“ nikdy neexistuje sám o sobě; vždycky jen ve spojení: „já jsem John“, „já mám hlad“, „já jsem právník“, „já jsem žena“ atd. Tyto identifikace jsou automatické a mimovolné. Nejsou pronášeny vůlí na okamžitém základě. Jsou to jen nedoložené předpoklady, které se nacházejí za všemi našimi zkušenostmi a zvyky. Šrí Ramana nás žádá, abychom se oddělili od všech těchto spojení tím, že plnou pozornost budeme věnovat subjektu „já“, a tím zabráníme jeho spojení se všemi představami, domněnkami, myšlenkami a emocemi, které si půjdou svou cestou.
Podaří-li se nám izolovat pocit „já“ ode všech věcí, ke kterým je ze zvyku připoután, objevíme, že začíná mizet. Jak ustupuje a stává se menším, začínáme zažívat vyzařování míru a radosti, který je ve skutečnosti přirozeným stavem. Normálně ho nezažíváme, protože naše zaměstnaná mysl ho
překrývá.
Je to jakýsi druh mentální archeologie. Zlato, poklad, vnitřní štěstí našeho vlastního skutečného stavu se nachází tam uvnitř, ale my o něm nevíme, protože všechno, co vidíme, vše, co známe, jsou jen ty vrstvy, které se nakupily nad ním.
Naším kutacím nástrojem je neustálé vědomí „já“. To nás směruje zpátky k našemu skutečnému Já, kterým je mír a štěstí. Šrí Ramana jednou tento proces přirovnal ke psu, který sleduje pach svého pána, aby ho vystopoval.
Vracejme se k vědomí „já“, kdykoliv jsme odvedeni jinými věcmi. Může to probíhat po celou dobu, nezávisle na tom, co dělá tělo. Šrí Ramana říkal, že to je ten nejefektivnější nástroj pro uvědomění Já.
Uvědomění Já zahrnuje vnitřní porozumění, že vlastní pravá identita je substrátem, ze kterého vyvstává svět a všechny jeho jména a tvary. Mnoho lidí má letmé záblesky této skutečnosti, ale ztrácí je, když se mysl, individuální „já“, znovu přihlásí.[/quote]
[quote]J[i]akou roli v učení Šrí Ramany hrála praxe stoupenců, jako například džapa či meditace na vizuální představu či symbol Boha? [/i]
Šrí Ramana tuto praxi z celého srdce schvaloval, ale příležitostně říkával, že takovéto praktiky přinášejí výsledky pouze tehdy, cítí-li člověk vůči jménu, které opakuje, či vůči formě, na kterou se koncentruje, lásku. Jakmile člověk recituje Boží jméno s láskou, tedy ne pouze v soustředění, dojde nakonec k tomu, že mysl se rozpustí v Božském a sjednotí se s Ním.
Máte-li kompletní víru v realizovaného učitele a kompletní oddanost k němu či k ní, tak to samo o sobě vás dovede k cíli. Nemusíte se zabývat ničím jiným a ani se o nic jiného nemusíte starat.
Mathru Šrí Sarada, následovnice Lakšmany Svámího, si uvědomila Já toliko na základě své intenzivní lásky a oddanosti vůči němu. Koncentrovala se na jeho fotografii a opakovala jméno Nejvyššího až dvacet hodin denně a po zbývající čtyři hodiny, když spala, se jí o něm často zdálo. Nebyla to pouze intenzivní koncentrace; byla doprovázena intenzivním nepřerušovaným proudem lásky k němu. Láska proudila neustále, dvacet čtyři hodin denně směrem k objektu její oddanosti a nakonec síla lásky způsobila uvědomění.[/quote]
[quote]Po probuzení neexistuje žádný myslitel myšlenek, žádný vnímatel vjemů, nikdo, komu by se vybavovaly vzpomínky. Myšlenky, vjemy a vzpomínky mohou stále existovat, ale není tu nikdo, kdo by věřil „já si vzpomínám na tu událost“, a tak dále. Tyto myšlenky a vzpomínky mohou klidně existovat v Já, ale co je naprosto nepřítomno, je představa, že existuje osoba, která je zažívá či vlastní.
Papadží jednou poskytl krásnou analogii: „Sedíme u silnice a kolem nás se míhají auta v obou směrech. Jsou jako myšlenky, vzpomínky a touhy ve vaší hlavě. Nemají s námi nic společného, ale my trváme na tom, že jsme k nim připoutáni. Sáhneme po nárazníku auta, které nás míjí, a ono nás táhne za sebou, dokud nejsme nuceni se pustit. To je samo o sobě naprosto hloupá činnost, ale my se ze svých omylů nepoučíme. Opět se pokoušíme chytit a držet nárazník dalšího auta, které nás míjí. A tak žijeme své životy: připoutáváme se k věcem, které s námi nemají nic společného a výsledkem je utrpení.
V neztotožněné mysli může „provoz“ mentální aktivity existovat dál, obvykle na tlumenější úrovni, ale není tu nikdo, kdo by držel nárazník nějaké představy či vjemu.
Je-li mysl klidná a tichá, osoba, která může být přitahovaná k nárazníku nové představy – je pořád tady; když se ale natrvalo rozpustilo sebeztotožnění s „někým“ – s prožívajícím „já“, přestala existovat osoba, která by se mohla ztotožnit s objektem myšlenky. Je to stav, ve kterém definitivně skončila možnost sebeztotožnění s myšlenkami a emocemi. V šastrách se říká, že reakce na chválu i hanu je jednou z posledních věcí, které je třeba nechat být, než dojde k osvícení.
Lidé jsou při řeči ve spojení s minulostí, aby mohli formulovat svou další větu, kdežto slova osvícených lidí jsou napovídána Já v přítomném okamžiku a nejsou důsledkem vzpomínek či minulých zkušeností. Stejně jako při jednání. Krišnamurti říkal: „Tlačím vozík uličkou a sleduji ruku, která se natahuje, zvedá plechovku a dává ji do košíku. Nemá to se mnou nic společného. Neříkal jsem ruce, aby se pohnula tím směrem a vybrala právě tu plechovku. Děje se to samo od sebe. Když dojdu k pokladně, mám plný košík jídla, které jsem si sám osobně nevybral.“
Když přebýváte jako Já, děláte to, k čemu vás Já pobídne, aniž byste přemýšleli či věděli proč. Neexistuje nikdo, kdo by mohl říci: „Měl bych udělat toto; neměl by dělat támhleto,“ protože nezůstal nikdo, kdo by mohl činit takováto rozhodnutí.
Jednou jsem potkal někoho, kdo s ním žil v Hardwaru. Chodívali každý den na procházku podél Gangy, často toutéž cestou. Občas vyrazil Papadží jedním směrem a potom bez nějakého zjevného důvodu, změnil směr doprava či doleva a pokračoval někam úplně jinam. Jednou se odehrál následující rozhovor:
„Kam jdeme?“
„Nevím.“
„Proč jsi odbočil z cesty?“
„Nevím. Něco mě prostě donutilo jít tímto směrem.“
„Jak daleko budeme muset jít?“
„Nevím. To zjistím, až tam budeme.“
„Kde je to „tam“?“
„Nevím. Až tam budeme, tak budu vědět, proč jsem namířil tímto směrem.“
Náhodou potkali v lese muže, který pak měl s Papadžím zážitek probuzení. Já vědělo, že ten muž je připraven na takový zážitek, a nasměrovalo Papadžího k němu. Papadží nevěděl, že je nasměrován k tomuto setkání, dokud toho muže nepotkal. Jednoduše akceptoval, že Já ho vedlo tím určitým směrem. Neměl otázky či pochybnosti o změně směru. Ve skutečnosti o tom vůbec nepřemýšlel ani neměl žádné obavy. Pouze nechal Já, aby ho vedlo tam, kam bylo třeba.
Myslím, že můžeme říci, že Papadží měl setkání s tímto mužem předurčeno.
Když dělala Saradamma svou sádhanu v ášramu Lakšmany Svámího v sedmdesátých letech minulého století, tak on s ní zacházel občas velmi hrubě a zkoušel ji mnoha různými způsoby. V pozdějších letech po jejím vlastním uvědomění mi Saradamma řekla: „Nemyslete si, že Svámí seděl ve svém domě, promýšlel a plánoval: „Vyzkouším Saradu tímto způsobem a uvidím, jak bude reagovat.“ Džňánin nemá žádnou mysl, kterou by myslel, plánoval a rozhodoval tímto způsobem. Byla jsem zkoušena samotným Já, protože jsem potřebovala být zkoušena. Ty zkoušky nikdo neplánoval, ačkoliv to vypadá, jako že to dělal Svámí.“
Když do Ramanášramu přišel na konci dvacátých let Annamalai Svámí, Šrí Ramana ho nechal mnoho let velmi tvrdě pracovat. Kdykoliv viděl Annamalaie Svámího sedět a nic nedělat, ihned vymyslel nějakou práci, aby ho zaměstnal. Připravoval situace, ve kterých byl Annamalai Svámí pravidelně uváděn do divokých konfliktů s manažerem ášramu. To pokračovalo asi dvacet let, až mu nakonec Šrí Ramana řekl: „Tvoje karma je ukončena,“ a dvakrát tu větu zopakoval. Od té doby bylo Annamalaiovi Svámímu dovoleno meditovat v klidu. Kdo dokáže posoudit něco takového? Já, které jednalo
prostřednictvím Šrí Ramany, nechalo Annamalaie Svámího roky tvrdě dřít v konfliktním prostředí, zatímco jiní lidé tam měli život mnohem snazší.
Občas musí být Guru hrubý, protože jiné metody nefungují. Nisargadatta Maharadž jednou řekl: „Vy všichni se držíte na břehu řeky, zatímco já se pokouším vás dostat doprostřed řeky, abyste mohli plout s proudem. Říkám vám, abyste se pustili, ale vy to neuděláte, nebo žádáte o metodu, kterou byste to puštění provedli. Zdvořile vás žádám, abyste se pustili, ale vy neposloucháte. Nakonec to vzdávám a pouze vám šlapu po prstech.“
Jak můžete posuzovat zdánlivě hrubé chování, když cílem je osvobození stoupenců?
To, co připadá jako zlé chování nevědomým pozorovatelům zvnějšku, může být ve skutečnosti právě to, co ten člověk potřebuje. Guruové se jen zřídka chovají způsobem, který běžní lidé považují za sociálně přijatelné. Jejich zjevně nevyzpytatelné jednání je nezbytné pro zničení ega stoupenců.[/quote]
[quote] Maharišiho odpovědi na podobné otázky různých stoupenců nebyly vždycky stejné, protože byly vedeny spíše stavem mysli tázajícího než samotnou otázkou.
Rozptýlíte-li deset lidí namátkově ve velkém městě a necháte je, aby se ptali lidí kolem: „Jak se dostanu do centra města?“, tak každé osobě se dostane jiného směru, a všechny ty instrukce budou správné. Lidé, kteří začínají z různých míst, potřebují různé instrukce, jak se dostanou ke stejnému cíli. Sedíte-li v přítomnosti osvíceného učitele a ptáte se ho: „Co musím udělat, abych dosáhl osvícení?“, tak učitel ihned vidí, kde se duchovně nacházíte a co musíte udělat, abyste pokročil. Odpověď bude založena na tom, co on či ona vidí ve vaší mysli, ne na nějakém předepsaném vzorci, který lze předat komukoliv.
V některých terapeutických skupinách existují vyzkoušené a otestované techniky, které lze doporučit komukoliv – dobrým příkladem je dvanáctistupňová metoda pro léčbu alkoholismu – ale takovýto druh přístupu nenaleznete u osvícených učitelů.
Lze také říci, že osvícení lidé odpovídají na stav mysli osoby, která je před nimi, ne pouze na otázku, která je jim položena. Osoba, která klade zjevně zdvořilou a uctivou otázku, může ve skutečnosti své pravé pocity skrývat. Může zkoušet testovat učitele, může ho zkoušet provokovat a tak dále. Dosti často učitel odpovídá spíše na ty vnitřní pocity než na samotnou otázku. Protože pouze učitel opravdu vidí, co se děje v mysli lidí, odpovědi a reakce se ostatním lidem, kteří přihlížejí či naslouchají, zdají často být nahodilé či libovolné. Ramana Mahariši jednou s uznáním citoval verše, které ve výsledku říkají: „Osvícený se směje s těmi, kdo žertují, a pláče s těmi, kteří se rmoutí, a po celou dobu zůstává nedotčený smíchem či žalem.“
Často je to vnitřní stav tazatele, který určuje emocionální tón komunikace s učitelem. Jsou záznamy o Ramanovi Mahárišim, který byl normálně klidný a nenechal se vyprovokovat, kdy vyskočil ze své pohovky a vyhnal lidi ven z místnosti, protože zjistil, že za ním přišli se skrytými úmysly, se zlostí či touhou demonstrovat nadřazenost jejich vlastních představ. Jiní lidé tuto agresi samozřejmě neviděli, protože byla velmi dobře skrytá.
Viděl jsem ženu, která se před pár lety objevila před Papadžím s něčím, co vypadalo jako rozumná duchovní otázka. On vybuchl zlostí, řekl, že ona má zájem pouze o sex a poslal ji pryč. My všichni jsme byli šokováni, protože tam byla první den, bylo to její první setkání. Později toho dne jsem hovořil se ženou, která ji doprovázela, a ptal se jí, jak se její přítelkyně vyrovnala s tak extrémní reakcí. Ona se jenom smála a řekla: „Jsem tak ráda, že Papadží reagoval takovýmto způsobem. Ona jezdí do Indie každým rokem, přijde do nějakého nového ášramu, kde předstírá, že má zájem o učitele a učení, ale každým rokem si začne aféru s některým ze stoupenců. To je tím skutečným důvodem, proč sem jezdí. Po pár měsících ji to otráví a odjíždí. Jsem tak ráda, že se konečně našel někdo, kdo její hru prohlédl.“
Byl jsem svědkem velkého počtu podivných reakcí, jako byla tato, u učitelů, se kterými jsem pobýval, a všechny byly zapříčiněny skrytými myšlenkami a touhami, které nikdo z nás ostatních neviděl.
Je ještě něco, o co jde, když sedíte před skutečným učitelem. Je zde bezusilovný přenos klidu, který tiší mysl a přináší intenzivní radost srdce. Nic z toho nelze zaznamenat v rozhovoru, který proběhne mezi vámi. Je to něco zcela soukromého a pouze vy dva znáte to tajemství. Slova mohou být vyměňována, ale skutečná komunikace je ta, která probíhá v tichosti. V takovýchto případech často učitel reaguje na momentální nepřítomnost vaší mysli spíše než na otázku, kterou jste položil pár minut předtím, ale kdo jiný to může spatřit?
Uvedu vám příklad ze své vlastní zkušenosti. Na konci sedmdesátých let 20. století jsem seděl s málo známým učitelem, který se jmenoval Dr. Poy, byl to Gujurat, který žil v severní Bombaji. Při prvním setkání jsem se ho zeptal, jaké je jeho učení, a on odpověděl: „Nemám žádné učení. Lidé mi kladou otázky a já na ně odpovídám. To je vše.“
Já jsem však byl vytrvalý: „Pokud se vás někdo zeptá „Jak dojít osvícení?“, co mu normálně odpovíte?“
„Cokoliv, co je vhodné,“ odpověděl.
Po několika dalších podobných otázkách jsem si uvědomil, že nejsem schopen dostat souvislou prezentaci učení tohoto muže, za předpokladu, že vůbec nějakou má. Byl skvělým příkladem toho, o čem jsem právě hovořil. Neměl žádnou doktrínu či praxi, kterou by předával všem, kdo za ním přišli. Jednoduše odpovídal na otázky případ od případu.
Seděl jsem v klidu asi deset minut, zatímco Dr. Poy hovořil v gujurati k několika dalším návštěvníkům. V těch několika minutách jsem zažil ticho, které bylo tak hluboké, tak intenzivní, že mě to fyzicky zcela paralyzovalo.
On se ke mně obrátil a s úsměvem řekl: „Jaká je vaše další otázka?“
Věděl, že nejsem schopen mu odpovědět. Jeho otázka byla soukromým žertem mezi námi, a ten nemohl pochopit nikdo jiný. [/quote]
[quote][i]M: Je zajímavé, že zmiňujete ideu klidu v přítomnosti realizované osoby. Někdy lidé hovoří o tom, že se v přítomnosti takovýchto lidí cítí velmi šťastní či povznesení, nehovoří však o klidu. Jsou podle vás štěstí a klid rovnocenné?[/i]
D: Šrí Ramana občas popisoval stav Já jako klid a občas řekl, že je to štěstí. Používal jsem tyto pojmy v hovoru s vámi, protože jsou to pojmy, kterým většina lidí rozumí. Mnoho lidí sice tvrdí, že zažívají klid či štěstí v jistém okamžiku, ale to není to, o čem se zmiňuje Šrí Ramana, když říká, že Já je klid či štěstí. On se snaží popsat stav, ve kterém není nikdo, kdo by něco zakoušel. Tento stav není možné vyjádřit slovy, ale pojmy jako „klid“, „ticho“, „mlčení“ a „štěstí“ jsou slova, která často používal pro označení přirozenosti konečného stavu.
To, co popisujete jako zážitek „povznesení“, pocitu či extáze radosti, jsou příjemné mentální stavy. To není skutečné vědomí toho, co zůstává, když mysl sama kompletně zmizí.[/quote]