od Návštěvník » čtv 30. kvě 2013 20:55:55
šelma píše:Ahoj Anonymko321,
funguje to takhle: někdo z vás musí začít a budeš to zřejmě Ty. Když ji budeš mít ráda úplně přesně takovou, jaká je, jí potom nezbude, než udělat to samé.
Jenže jak na to? Není to snadné, brát druhého takového, jaký je.
Taky mám zkušenost, že být opakovaně naštvaný není nic příjemného, ať už se naštvu docela oprávněně, nebo ne. A tak jsem si řekla, proč bych si měla sama kazit náladu tím, že je mi někdo protivný? Kromě toho jsem si všimla, že někteří lidi dokážou reagovat docela v pohodě a bez naštvanosti i na ty, co jim nesednou.
Sice jsem brala svoje naštvané reakce v takových chvílích jako docela přirozené a pochopitelné, tak by zareagoval kdekdo, ale bylo mi přitom jasné, že moje trvale pokračující naštvanost je pro mě hrozně nepohodlná a navíc, že toho druhého kritickým přístupem nezměním, že on naopak jen ještě víc přitvrdí. Začala jsem se tedy zajímat, jak to dělají ti, co jsou evidentně v pohodě, i když se setkávají s někým, kdo jim vůbec nesedne. A tím pádem si nedělají z takových lidí nepřátele.
Po nějaké době mi došlo, že berou prostě druhého člověka takového, jaký je. Nemají pak potřebu dávat mu najevo, co si o něm myslí, protože není co, oni ho neposuzují, stejně jako neposuzují, když se na výletě najednou objevil kamenitý terén, nebo najednou začalo pršet. I když si člověk v takovém momentě nejdřív překvapeně povzdechne, ach jo, ty šutry tady, to je teda síla, současně ale bere ten neschůdný terén jako holý fakt, že to prostě je, jaké to je, a pak vcelku v pohodě hledá, kudy teď nejlíp dál.
Od té doby se učím brát druhé lidi takové, jací jsou, tak jako přírodní úkazy, a hodně to moje vztahy zlepšilo.
[quote="šelma"]Ahoj Anonymko321,
funguje to takhle: někdo z vás musí začít a budeš to zřejmě Ty. Když ji budeš mít ráda úplně přesně takovou, jaká je, jí potom nezbude, než udělat to samé.[/quote]
Jenže jak na to? Není to snadné, brát druhého takového, jaký je.
Taky mám zkušenost, že být opakovaně naštvaný není nic příjemného, ať už se naštvu docela oprávněně, nebo ne. A tak jsem si řekla, proč bych si měla sama kazit náladu tím, že je mi někdo protivný? Kromě toho jsem si všimla, že někteří lidi dokážou reagovat docela v pohodě a bez naštvanosti i na ty, co jim nesednou.
Sice jsem brala svoje naštvané reakce v takových chvílích jako docela přirozené a pochopitelné, tak by zareagoval kdekdo, ale bylo mi přitom jasné, že moje trvale pokračující naštvanost je pro mě hrozně nepohodlná a navíc, že toho druhého kritickým přístupem nezměním, že on naopak jen ještě víc přitvrdí. Začala jsem se tedy zajímat, jak to dělají ti, co jsou evidentně v pohodě, i když se setkávají s někým, kdo jim vůbec nesedne. A tím pádem si nedělají z takových lidí nepřátele.
Po nějaké době mi došlo, že berou prostě druhého člověka takového, jaký je. Nemají pak potřebu dávat mu najevo, co si o něm myslí, protože není co, oni ho neposuzují, stejně jako neposuzují, když se na výletě najednou objevil kamenitý terén, nebo najednou začalo pršet. I když si člověk v takovém momentě nejdřív překvapeně povzdechne, ach jo, ty šutry tady, to je teda síla, současně ale bere ten neschůdný terén jako holý fakt, že to prostě je, jaké to je, a pak vcelku v pohodě hledá, kudy teď nejlíp dál.
Od té doby se učím brát druhé lidi takové, jací jsou, tak jako přírodní úkazy, a hodně to moje vztahy zlepšilo.