od Návštěvník » pát 10. dub 2015 11:51:09
UG Krishnamurti
"O: Řekl jste, že ve vás došlo k obrovským chemickým změnám. Jak to víte? Byl jste někdy vyšetřen, nebo je to jen váš závěr?
UG: Opožděné účinky této „exploze“ a způsob, jakým nyní smysly fungují bez jakéhokoli koordinátora nebo středu – to je vše, co o tom mohu říct.
Další věcí je změna chemie – to tvrdím proto, že dokud pomocí té alchymie nedojde k celkové změně, není pro tenhle organismus možné osvobodit se od myšlenky, od kontinuity myšlenek."
UG si během týdnů, které následovaly onu „explozi“, všiml zásadních změn ve způsobu, jakým fungovaly jeho smysly. Poslední den prošlo jeho tělo „procesem fyzické smrti“ [nirvakalpa sandhi], a tyto změny se staly trvalými charakteristikami.)
Potom začaly změny – od následujícího dne po sedm dalších dní – každý den přišla jedna. Jako první jsem si všiml jemnosti své pokožky, přestalo mrkání a poté se dostavily změny v chutích, čichu a sluchu. Těchto pěti změn jsem si všiml. Možná tu byly i předtím, jen jsem je poprvé zpozoroval.
(Prvního dne) Všiml jsem si, že má kůže je jemná jako hedvábí a že má takovou zvláštní záři zlaté barvy. Když jsem se zkoušel oholit, břitva sklouzla. Vyměnil jsem ostří, ale nepomohlo to. Dotkl jsem se tváře. Pocit doteku byl jiný, stejně jako způsob, jakým jsem držel břitvu. Obzvláště má kůže – byla jemná jako hedvábí a zlatě zářila. Nic jsem z toho nevyvozoval; prostě jsem to jen pozoroval.
(Druhého dne) Poprvé jsem zaznamenal to, že má mysl byla ve stavu, který nazývám „odpojený stav“. Byl jsem nahoře v kuchyni a Valentine připravila rajskou polévku. Podíval jsem se na ni a neměl jsem tušení, co to je. Řekla mi, že to je rajská polévka a já ji ochutnal a uvědomil jsem si: „Takhle chutná rajská polévka.“ Potom jsem sousto spolkl a vrátil se do tohoto zvláštního stavu mysli – i když „stav mysli“ není příliš dobrý výraz; byl to stav „žádné mysli“ – v němž jsem opět zapomněl, co to jím. Zeptal jsem se tedy znovu: „Co to je?“ Ještě jednou mi řekla, že se jedná o rajskou polévku. Zase jsem ochutnal, spolknul a zapomněl. Chvíli jsem si s tímhle stavem hrál. Bylo to pro mě tehdy tak zvláštní, tenhle „odpojený stav“; teď se pro mě stal normálním. Už netrávím čas sněním, strachováním se, konceptualizováním a ostatními typy myšlenkových pochodů, které probíhají u lidí, když jsou o samotě. Má mysl se zapojí pouze když je třeba, například když mi položíte otázku, když musím opravit kazeťák nebo něco takového. Zbytek času je má mysl v „odpojeném stavu“. Teď už samozřejmě mám zpět svou paměť – nejdříve jsem o ni přišel, ale teď už je zpět – má paměť je v pozadí a vstoupí do hry automaticky jen v případě, že je potřeba. Když to není nutné, není tu žádná mysl, žádná myšlenka, je tu jen život.
(Třetího dne) Několik přátel se k nám pozvalo na večeři a já souhlasil s tím, že tedy něco uvařím. Ale z nějakého důvodu jsem nedokázal řádně cítit ani ochutnávat. Postupně jsem si uvědomoval, že se tyto dva smysly změnily. Pokaždé, když nějaká vůně vstoupila do mých nosních dírek, dráždila mé čichové centrum víceméně stejným způsobem, ať už pocházela z nejdražší voňavky nebo z kravího hnoje, bylo to stejné podráždění. Při každém ochutnání jsem taky potom cítil pouze převládající ingredienci – chuť ostatních přísad přicházela pozvolna po ní. Od té chvíle pro mě přestaly mít voňavky význam a kořeněná jídla mě přestala lákat. Cítil jsem jen hlavní přísadu, třeba čili papričky nebo cokoli to bylo.
(Čtvrtého dne)Něco se stalo s mýma očima. Seděli jsme v restauraci Rialto a já si uvědomil silné „širokoúhlé“ vnímání, jako ve vydutém zrcadle. Předměty se přibližovaly mým směrem a takříkajíc mnou procházely; a věci, které se ode mě vzdalovaly, jako kdyby vycházely ze mě. Byla to pro mě záhada – jako by mé oči byly obrovská kamera, měnící zaostření aniž bych cokoli dělal. Nyní jsem si již na tuto záhadu zvykl. Takto nyní vidím. Když s vámi jedu v autě, jsem jako kameraman na pojízdné plošině - auta v protisměru vjíždějí do mě, auta která nás předjíždějí vyjíždějí ze mě a když se mé oči na něco zaměří, udělají to s plnou pozorností, stejně jako kamera. Další věc, týkající se mých očí: když jsme se vrátili z restaurace a přišli jsme domů, podíval jsem se do zrcadla, abych zjistil, co se to s mýma očima děje a jak byly „opraveny“. Díval jsem se do zrcadla dlouhou dobu a všiml jsem si, že jsem nemrkal. Půl hodiny nebo tři čtvrtě hodiny jsem se díval do zrcadla – pořád žádné mrkání. Bezděčné mrkání pro mě skončilo a stále to trvá.
(Pátého dne) Všiml jsem si změn ve sluchu. Když jsem zaslechl psí štěkot, ten štěkot vznikal ve mně. To samé s bučením krávy, pískání parní lokomotivy – najednou všechny zvuky pocházely ze mě, takříkajíc z nitra, nikoli z venku – a je tomu tak pořád.
Pět smyslů se změnilo v pěti dnech a šestý den jsem ležel na pohovce – Valentine byla v kuchyni – a mé tělo náhle zmizelo. Zkrátka nebylo. Podíval jsem se na svou ruku, (zní to bláznivě – určitě byste mě strčili do psychiatrické léčebny) podíval jsem se na ní a říkal jsem si – „Je tohle má ruka?“ O tom nebylo sporu, ale celá situace byla taková, jak ji popisuji. Takže jsem se dotkl svého těla – nic – necítil jsem nic kromě doteku, kromě bodu, kde k dotyku došlo. Zavolal jsem Valentine: „Vidíš moje tělo na gauči? Nic uvnitř nenaznačuje tomu, že je tohle moje tělo.“ Dotkla se ho: „Tohle je tvé tělo.“ Ani přes to mi tohle ujištění nestačilo a nepřineslo mi žádnou úlevu: „Co je to za podivnost? Chybí mi tělo.“ Tělo zmizelo a už nikdy se nevrátilo. Místa kontaktu je vše, co zůstalo – nic jiného pro mě neexistuje – protože zrak je naprosto nezávislý na hmatu. Je pro mě nemožné vytvořit si celistvou představu mého těla, protože kde nedochází k hmatovému vjemu nedochází ani k vjemu ve vědomí.
Sedmý den jsem znova ležel na stejné pohovce, odpočíval a užíval si „odpojený stav“. Když Valentine vešla do místnosti, poznal jsem, že to je Valentine; jakmile odešla z místnosti – konec, prázdno, žádná Valentine – „Co to znamená? Nedokážu si ani představit, jak Valentine vypadá.“ Zaposlouchal jsem se do zvuků, které vycházely ze mě. Netušil jsem, co mám s nimi společného. Zjistil jsem, že všechny mé smysly fungovaly bez jakékoli věci uvnitř mě, která by je uváděla v soulad: koordinátor chyběl.
Cítil jsem, že se ve mně něco děje: životní energie se stahovala z celého těla do jednoho ohniska. Řekl jsem si: „Došel jsi na konec svého života. Teď zemřeš.“ Potom jsem zavolal Valentine a řekl jsem jí: „Teď umřu, Valentine, budeš muset něco udělat s tělem. Předej ho doktorům – možná ho k něčemu využijí. Nevěřím na spálení těla ani pohřbívání ani nic podobného. Pro vlastní dobro se tohoto těla zbav – jednoho dne začne zapáchat – tak proč se ho nezbavit? Odpověděla: „Jsi cizinec. Švýcarská vláda nebude mít zájem o tvé tělo. Na to zapomeň.“, a odešla. Potom přišlo to děsivé směřování životní energie do jediného bodu. Ležel jsem na pohovce. Její postel byla prázdná, tak jsem se tam přemístil, protáhl se a připravil se na to.
Nevšímala si mě a odešla. Předtím ještě řekla: „Jeden den mi tvrdíš, že se změnilo tohle, další den tohle, třetí den zase něco jiného. Co to všechno znamená?“ Tyhle věci ji nezajímaly – nikdy se žádnými duchovními věcmi nezabývala – nikdy o nich ani neslyšela. „Tvrdíš mi, že zemřeš. Nezemřeš. Jsi v pořádku, silný a zdravý.“ Odešla. Potom jsem se zase protáhl a to se stále opakovalo. Všechna energie se stahovala do jednoho ohniska – kde se nacházelo, nevím. Pak přišel moment, ve kterém to vypadalo jako clona fotoaparátu, která se snaží zavřít samu sebe (tohle je jediné přirovnání, které mě napadá. Tento popis událostí se od událostí samotných dosti liší, protože v té době nebyl nikdo, kdo by v podobných slovech přemýšlel. Všechno to bylo součástí mé zkušenosti, jinak bych o tom nebyl schopen hovořit.) Clona se tedy pokoušela uzavřít a něco se snažilo udržet ji otevřenou. Za nějaký čas už tu nebyla vůle dělat cokoli, dokonce ani zabránit cloně v uzavření. Náhle se zavřela. Co se dělo poté nevím.
Tenhle proces trval 49 minut – proces umírání. Bylo to jako fyzická smrt. I teď se mi to občas stává: ruce a chodidla vychladnou, tělo je strnulé, tlukot srdce se zpomalí, dýchání také a potom přichází lapání po dechu. Do té chvíle tam jste a potom, jak se říká, naposledy vydechnete a je s vámi konec. Co se děje poté nikdo neví.
Když jsem se probral, někdo mi zrovna oznamoval, že mám telefonát. Vyšel jsem ven a sešel po schodišti, abych to vyřídil. Byl jsem mimo. Neměl jsem ponětí, co se stalo. Byla to fyzická smrt. Nevím, co mě oživilo. Jak dlouho to trvalo také nevím, nemohu o tom nic víc říct, protože to byl konec toho, komu se to dělo: nebyl tu nikdo, kdo by tu smrt mohl zakusit. Takže takhle to skončilo. Vstal jsem.
Necítil jsem se jako novorozeně – žádné osvícení – ale co mě ten týden udivilo bylo, že ony změny v chuti, zraku a podobně se staly mou trvalou součástí. Všechny tyto události okolo nazývám „kalamitou“.
Říkám tomu „kalamita“ z důvodu, že z pohledu někoho, kdo očekává něco fantastického, blaženého, plného štěstí, lásky, nadšení a podobných věcí, se to bude zdát jako fyzické mučení – s takovými očekáváními to pro vás bude kalamita. Pro mě to kalamita nebyla, ale pro někoho, kdo si představuje, že dojde k něčemu nádhernému, pro toho to kalamita bude. Co tu skutečně je, nemůžete vědět – není způsob, jak byste to mohli zjistit – nejsou tu žádné představy. V tom smyslu nemůžu nikdy říct o sobě ani o nikom jinému: „Jsem osvícený člověk, osvobozený člověk, svobodný člověk; osvobodím lidstvo.“ Osvobozený od čeho? Jak bych mohl osvobodit někoho jiného? K tomu bych se musel považovat za svobodného člověka, rozumíte?
Osmého dne jsem seděl na pohovce a najednou přišel výbuch ohromné energie – ohromná energie roztřásla celé tělo, a spolu s ním i pohovku, chalupu a jakoby i celý vesmír – třásl se, vibroval. Takový pohyb nemůžete sami vytvořit. Bylo to neočekávané. Jestli to vycházelo zvenčí nebo zevnitř, zespoda nebo shora, nemám tušení – nemohl jsem určit polohu; bylo po všem; trvalo to hodiny a hodiny. Nedalo se to vydržet, ale nemohl jsem udělat nic pro to, abych to zastavil; byl jsem naprosto bezmocný. Pokračovalo to pořád dál, den za dnem. Kdykoli jsem se posadil, začalo to – tohle chvění připomínající epileptický záchvat nebo něco podobného. Ne tak docela jako epileptický záchvat, trvalo to mnoho dní.
- (UG ležel v posteli tři dny, jeho tělo zkroucené bolestí – říkal, že to bylo jakoby každá buňka jeho těla procházela bolestí, jedna po druhé. Podobný výbuch energie se přerušovaně objevoval během následujících šesti měsíců, kdykoli si lehl nebo odpočíval.
Osmého dne jsem seděl na pohovce a najednou přišel výbuch ohromné energie – ohromná energie roztřásla celé tělo, a spolu s ním i pohovku, chalupu a jakoby i celý vesmír – třásl se, vibroval. Takový pohyb nemůžete sami vytvořit. Bylo to neočekávané. Jestli to vycházelo zvenčí nebo zevnitř, zespoda nebo shora, nemám tušení – nemohl jsem určit polohu; bylo po všem; trvalo to hodiny a hodiny. Nedalo se to vydržet, ale nemohl jsem udělat nic pro to, abych to zastavil; byl jsem naprosto bezmocný. Pokračovalo to pořád dál, den za dnem. Kdykoli jsem se posadil, začalo to – tohle chvění připomínající epileptický záchvat nebo něco podobného. Ne tak docela jako epileptický záchvat, trvalo to mnoho dní.
- (UG ležel v posteli tři dny, jeho tělo zkroucené bolestí – říkal, že to bylo jakoby každá buňka jeho těla procházela bolestí, jedna po druhé. Podobný výbuch energie se přerušovaně objevoval během následujících šesti měsíců, kdykoli si lehl nebo odpočíval.
Tělo nijak nemohlo… tělo zkrátka cítí bolest. Je to velmi bolestivý proces. Velice bolestivý. Je tu fyzická bolest, protože tělo má své hranice – má formu, svůj vlastní tvar, takže když se objeví výbuch energie, která není vaší energií nebo mojí energií nebo Boží (nebo jí říkejte jakkoli chcete), je to jako příval vody.
Energie, která tu operuje, necítí žádné hranice těla; nemá o to zájem; má vlastní setrvačnost. Je to strašně bolestivé. Není to ta extatická, blažená rozkoš a všechny tyhle nesmysly a kraviny! Je to vážně nepříjemná věc. Trpěl jsem poté měsíce a měsíce; předtím také. Každý takhle trpěl. Dokonce potom trpěl i Ramana Maharši. Ohromný vodopád – nikoli jediný, ale tisíc vodopádů – pokračovalo to mnoho měsíců. Je to velmi bolestivý zážitek – bolestivý ve smyslu, že energie působí nezvyklým způsobem. Víte, jak máte na letištích reklamu na tabák Wills. Je tam atom: čáry míří tudy (UG předvádí). Míří po směru hodinových ručiček, proti směru hodinových ručiček a poté tudy a pak takhle. Pohybuje se uvnitř jako atom – nikoli v jediné části těla, ale po celém těle. Je to jako když ždímáte mokrý ručník, abyste ho zbavili vody – přesně takové to je, v celém vašem těle – je to strašně bolestivé. Trvá to ještě teď. Nemůžete to navodit; nemůžete to přivolat; nemůžete vůbec nic. Máte pocit, že vás to zahaluje, že to na vás sestupuje. Sestupuje odkud? Kde se to bere? Jak to přichází? Pokaždé je to jiné - což je zvláštní – pokaždé to přijde nějakým jiným způsobem, takže nemáte tušení, co se děje. Ležíte na posteli a najednou to začne – pohybuje se to pomalu jako mravenci. Myslel jsem si, že mám v posteli brouky – vyskočil jsem, podíval se (smích) – žádní brouci – tak jsem si znova lehnul a pořád dokola… Chlupy jsou zježené, energie se pomalu pohybuje.
Bolesti se objevovaly v celém těle. Myšlenka ovládala tohle tělo tak silně, že když povolila, celý metabolismus se zbláznil. Docházelo ke kompletní proměně, aniž bych se snažil cokoli dělat. Potom se změnily pohyby rukou. Obvykle máte ruce otočené tímhle směrem (UG ukazuje kterým). Tady v tom místě, v zápěstí, jsem měl šest měsíců ohromné bolesti, dokud se takhle nenatočily, a teď probíhají všechny pohyby tímto způsobem. Proto říkají, že mé pohyby jsou „mudry“ (symbolická gesta z hinduismu či buddhismu). Pohyby rukou jsou nyní oproti dřívějšku úplně jiné. Cítil jsem bolest i v morku kostí. Každá buňka se začala proměňovat a trvalo to půl roku.
Potom došlo ke změně pohlavních hormonů. Netušil jsem, jestli jsem muž nebo žena – „Co to má znamenat?“ – najednou se mi na levé straně objevilo ňadro. Děly se různé věci – nechci zacházet do přílišných detailů – existuje kompletní záznam všech těchto změn. Pokračovalo to stále dál a dál.
Trvalo tři roky, než se tohle tělo dostalo do svého přirozeného rytmu. "
http://www.nicnavzdy.blogspot.cz
UG Krishnamurti
"O: Řekl jste, že ve vás došlo k obrovským chemickým změnám. Jak to víte? Byl jste někdy vyšetřen, nebo je to jen váš závěr?
UG: Opožděné účinky této „exploze“ a způsob, jakým nyní smysly fungují bez jakéhokoli koordinátora nebo středu – to je vše, co o tom mohu říct. [color=#000080][b]Další věcí je změna chemie – to tvrdím proto, že dokud pomocí té alchymie nedojde k celkové změně, není pro tenhle organismus možné osvobodit se od myšlenky, od kontinuity myšlenek[/b][/color]."
UG si během týdnů, které následovaly onu „explozi“, všiml zásadních změn ve způsobu, jakým fungovaly jeho smysly. Poslední den prošlo jeho tělo „procesem fyzické smrti“ [nirvakalpa sandhi], a tyto změny se staly trvalými charakteristikami.)
Potom začaly změny – od následujícího dne po sedm dalších dní – každý den přišla jedna. Jako první jsem si všiml jemnosti své pokožky, přestalo mrkání a poté se dostavily změny v chutích, čichu a sluchu. Těchto pěti změn jsem si všiml. Možná tu byly i předtím, jen jsem je poprvé zpozoroval.
[u](Prvního dne) [/u]
Všiml jsem si, že má kůže je jemná jako hedvábí a že má takovou zvláštní záři zlaté barvy. Když jsem se zkoušel oholit, břitva sklouzla. Vyměnil jsem ostří, ale nepomohlo to. Dotkl jsem se tváře. Pocit doteku byl jiný, stejně jako způsob, jakým jsem držel břitvu. Obzvláště má kůže – byla jemná jako hedvábí a zlatě zářila. Nic jsem z toho nevyvozoval; prostě jsem to jen pozoroval.
[u](Druhého dne)[/u]
Poprvé jsem zaznamenal to, že má mysl byla ve stavu, který nazývám „odpojený stav“. Byl jsem nahoře v kuchyni a Valentine připravila rajskou polévku. Podíval jsem se na ni a neměl jsem tušení, co to je. Řekla mi, že to je rajská polévka a já ji ochutnal a uvědomil jsem si: „Takhle chutná rajská polévka.“ Potom jsem sousto spolkl a vrátil se do tohoto zvláštního stavu mysli – i když „stav mysli“ není příliš dobrý výraz; byl to stav „žádné mysli“ – v němž jsem opět zapomněl, co to jím. Zeptal jsem se tedy znovu: „Co to je?“ Ještě jednou mi řekla, že se jedná o rajskou polévku. Zase jsem ochutnal, spolknul a zapomněl. Chvíli jsem si s tímhle stavem hrál. Bylo to pro mě tehdy tak zvláštní, tenhle „odpojený stav“; teď se pro mě stal normálním. Už netrávím čas sněním, strachováním se, konceptualizováním a ostatními typy myšlenkových pochodů, které probíhají u lidí, když jsou o samotě. Má mysl se zapojí pouze když je třeba, například když mi položíte otázku, když musím opravit kazeťák nebo něco takového. Zbytek času je má mysl v „odpojeném stavu“. Teď už samozřejmě mám zpět svou paměť – nejdříve jsem o ni přišel, ale teď už je zpět – má paměť je v pozadí a vstoupí do hry automaticky jen v případě, že je potřeba. Když to není nutné, není tu žádná mysl, žádná myšlenka, je tu jen život.
[u](Třetího dne)[/u]
Několik přátel se k nám pozvalo na večeři a já souhlasil s tím, že tedy něco uvařím. Ale z nějakého důvodu jsem nedokázal řádně cítit ani ochutnávat. Postupně jsem si uvědomoval, že se tyto dva smysly změnily. Pokaždé, když nějaká vůně vstoupila do mých nosních dírek, dráždila mé čichové centrum víceméně stejným způsobem, ať už pocházela z nejdražší voňavky nebo z kravího hnoje, bylo to stejné podráždění. Při každém ochutnání jsem taky potom cítil pouze převládající ingredienci – chuť ostatních přísad přicházela pozvolna po ní. Od té chvíle pro mě přestaly mít voňavky význam a kořeněná jídla mě přestala lákat. Cítil jsem jen hlavní přísadu, třeba čili papričky nebo cokoli to bylo.
[u](Čtvrtého dne)[/u]
Něco se stalo s mýma očima. Seděli jsme v restauraci Rialto a já si uvědomil silné „širokoúhlé“ vnímání, jako ve vydutém zrcadle. Předměty se přibližovaly mým směrem a takříkajíc mnou procházely; a věci, které se ode mě vzdalovaly, jako kdyby vycházely ze mě. Byla to pro mě záhada – jako by mé oči byly obrovská kamera, měnící zaostření aniž bych cokoli dělal. Nyní jsem si již na tuto záhadu zvykl. Takto nyní vidím. Když s vámi jedu v autě, jsem jako kameraman na pojízdné plošině - auta v protisměru vjíždějí do mě, auta která nás předjíždějí vyjíždějí ze mě a když se mé oči na něco zaměří, udělají to s plnou pozorností, stejně jako kamera. Další věc, týkající se mých očí: když jsme se vrátili z restaurace a přišli jsme domů, podíval jsem se do zrcadla, abych zjistil, co se to s mýma očima děje a jak byly „opraveny“. Díval jsem se do zrcadla dlouhou dobu a všiml jsem si, že jsem nemrkal. Půl hodiny nebo tři čtvrtě hodiny jsem se díval do zrcadla – pořád žádné mrkání. Bezděčné mrkání pro mě skončilo a stále to trvá.
[u](Pátého dne) [/u]
Všiml jsem si změn ve sluchu. Když jsem zaslechl psí štěkot, ten štěkot vznikal ve mně. To samé s bučením krávy, pískání parní lokomotivy – najednou všechny zvuky pocházely ze mě, takříkajíc z nitra, nikoli z venku – a je tomu tak pořád.
Pět smyslů se změnilo v pěti dnech a šestý den jsem ležel na pohovce – Valentine byla v kuchyni – a mé tělo náhle zmizelo. Zkrátka nebylo. Podíval jsem se na svou ruku, (zní to bláznivě – určitě byste mě strčili do psychiatrické léčebny) podíval jsem se na ní a říkal jsem si – „Je tohle má ruka?“ O tom nebylo sporu, ale celá situace byla taková, jak ji popisuji. Takže jsem se dotkl svého těla – nic – necítil jsem nic kromě doteku, kromě bodu, kde k dotyku došlo. Zavolal jsem Valentine: „Vidíš moje tělo na gauči? Nic uvnitř nenaznačuje tomu, že je tohle moje tělo.“ Dotkla se ho: „Tohle je tvé tělo.“ Ani přes to mi tohle ujištění nestačilo a nepřineslo mi žádnou úlevu: „Co je to za podivnost? Chybí mi tělo.“ Tělo zmizelo a už nikdy se nevrátilo. Místa kontaktu je vše, co zůstalo – nic jiného pro mě neexistuje – protože zrak je naprosto nezávislý na hmatu. Je pro mě nemožné vytvořit si celistvou představu mého těla, protože kde nedochází k hmatovému vjemu nedochází ani k vjemu ve vědomí.
[u]Sedmý den[/u] jsem znova ležel na stejné pohovce, odpočíval a užíval si „odpojený stav“. Když Valentine vešla do místnosti, poznal jsem, že to je Valentine; jakmile odešla z místnosti – konec, prázdno, žádná Valentine – „Co to znamená? Nedokážu si ani představit, jak Valentine vypadá.“ Zaposlouchal jsem se do zvuků, které vycházely ze mě. Netušil jsem, co mám s nimi společného. Zjistil jsem, že všechny mé smysly fungovaly bez jakékoli věci uvnitř mě, která by je uváděla v soulad: koordinátor chyběl.
Cítil jsem, že se ve mně něco děje: životní energie se stahovala z celého těla do jednoho ohniska. Řekl jsem si: „Došel jsi na konec svého života. Teď zemřeš.“ Potom jsem zavolal Valentine a řekl jsem jí: „Teď umřu, Valentine, budeš muset něco udělat s tělem. Předej ho doktorům – možná ho k něčemu využijí. Nevěřím na spálení těla ani pohřbívání ani nic podobného. Pro vlastní dobro se tohoto těla zbav – jednoho dne začne zapáchat – tak proč se ho nezbavit? Odpověděla: „Jsi cizinec. Švýcarská vláda nebude mít zájem o tvé tělo. Na to zapomeň.“, a odešla. Potom přišlo to děsivé směřování životní energie do jediného bodu. Ležel jsem na pohovce. Její postel byla prázdná, tak jsem se tam přemístil, protáhl se a připravil se na to.
Nevšímala si mě a odešla. Předtím ještě řekla: „Jeden den mi tvrdíš, že se změnilo tohle, další den tohle, třetí den zase něco jiného. Co to všechno znamená?“ Tyhle věci ji nezajímaly – nikdy se žádnými duchovními věcmi nezabývala – nikdy o nich ani neslyšela. „Tvrdíš mi, že zemřeš. Nezemřeš. Jsi v pořádku, silný a zdravý.“ Odešla. Potom jsem se zase protáhl a to se stále opakovalo. Všechna energie se stahovala do jednoho ohniska – kde se nacházelo, nevím. Pak přišel moment, ve kterém to vypadalo jako clona fotoaparátu, která se snaží zavřít samu sebe (tohle je jediné přirovnání, které mě napadá. Tento popis událostí se od událostí samotných dosti liší, protože v té době nebyl nikdo, kdo by v podobných slovech přemýšlel. Všechno to bylo součástí mé zkušenosti, jinak bych o tom nebyl schopen hovořit.) Clona se tedy pokoušela uzavřít a něco se snažilo udržet ji otevřenou. Za nějaký čas už tu nebyla vůle dělat cokoli, dokonce ani zabránit cloně v uzavření. Náhle se zavřela. Co se dělo poté nevím.
Tenhle proces trval 49 minut – proces umírání. Bylo to jako fyzická smrt. I teď se mi to občas stává: ruce a chodidla vychladnou, tělo je strnulé, tlukot srdce se zpomalí, dýchání také a potom přichází lapání po dechu. Do té chvíle tam jste a potom, jak se říká, naposledy vydechnete a je s vámi konec. Co se děje poté nikdo neví.
Když jsem se probral, někdo mi zrovna oznamoval, že mám telefonát. Vyšel jsem ven a sešel po schodišti, abych to vyřídil. Byl jsem mimo. Neměl jsem ponětí, co se stalo. Byla to fyzická smrt. Nevím, co mě oživilo. Jak dlouho to trvalo také nevím, nemohu o tom nic víc říct, protože to byl konec toho, komu se to dělo: nebyl tu nikdo, kdo by tu smrt mohl zakusit. Takže takhle to skončilo. Vstal jsem.
Necítil jsem se jako novorozeně – žádné osvícení – ale co mě ten týden udivilo bylo, že ony změny v chuti, zraku a podobně se staly mou trvalou součástí. Všechny tyto události okolo nazývám „kalamitou“. [u][b]Říkám tomu „kalamita“ z důvodu, že z pohledu někoho, kdo očekává něco fantastického, blaženého, plného štěstí, lásky, nadšení a podobných věcí, se to bude zdát jako fyzické mučení – s takovými očekáváními to pro vás bude kalamita. Pro mě to kalamita nebyla, ale pro někoho, kdo si představuje, že dojde k něčemu nádhernému, pro toho to kalamita bude. [/b][/u]
Co tu skutečně je, nemůžete vědět – není způsob, jak byste to mohli zjistit – nejsou tu žádné představy. V tom smyslu nemůžu nikdy říct o sobě ani o nikom jinému: „Jsem osvícený člověk, osvobozený člověk, svobodný člověk; osvobodím lidstvo.“ Osvobozený od čeho? Jak bych mohl osvobodit někoho jiného? K tomu bych se musel považovat za svobodného člověka, rozumíte?
[u]Osmého dne[/u] jsem seděl na pohovce a najednou přišel výbuch ohromné energie – ohromná energie roztřásla celé tělo, a spolu s ním i pohovku, chalupu a jakoby i celý vesmír – třásl se, vibroval. Takový pohyb nemůžete sami vytvořit. Bylo to neočekávané. Jestli to vycházelo zvenčí nebo zevnitř, zespoda nebo shora, nemám tušení – nemohl jsem určit polohu; bylo po všem; trvalo to hodiny a hodiny. Nedalo se to vydržet, ale nemohl jsem udělat nic pro to, abych to zastavil; byl jsem naprosto bezmocný. Pokračovalo to pořád dál, den za dnem. Kdykoli jsem se posadil, začalo to – tohle chvění připomínající epileptický záchvat nebo něco podobného. Ne tak docela jako epileptický záchvat, trvalo to mnoho dní.
- (UG ležel v posteli tři dny, jeho tělo zkroucené bolestí – říkal, že to bylo jakoby každá buňka jeho těla procházela bolestí, jedna po druhé. Podobný výbuch energie se přerušovaně objevoval během následujících šesti měsíců, kdykoli si lehl nebo odpočíval.
Osmého dne jsem seděl na pohovce a najednou přišel výbuch ohromné energie – ohromná energie roztřásla celé tělo, a spolu s ním i pohovku, chalupu a jakoby i celý vesmír – třásl se, vibroval. Takový pohyb nemůžete sami vytvořit. Bylo to neočekávané. Jestli to vycházelo zvenčí nebo zevnitř, zespoda nebo shora, nemám tušení – nemohl jsem určit polohu; bylo po všem; trvalo to hodiny a hodiny. Nedalo se to vydržet, ale nemohl jsem udělat nic pro to, abych to zastavil; byl jsem naprosto bezmocný. Pokračovalo to pořád dál, den za dnem. Kdykoli jsem se posadil, začalo to – tohle chvění připomínající epileptický záchvat nebo něco podobného. Ne tak docela jako epileptický záchvat, trvalo to mnoho dní.
- (UG ležel v posteli tři dny, jeho tělo zkroucené bolestí – říkal, že to bylo jakoby každá buňka jeho těla procházela bolestí, jedna po druhé. Podobný výbuch energie se přerušovaně objevoval během následujících šesti měsíců, kdykoli si lehl nebo odpočíval.
Tělo nijak nemohlo… tělo zkrátka cítí bolest. Je to velmi bolestivý proces. Velice bolestivý. Je tu fyzická bolest, protože tělo má své hranice – má formu, svůj vlastní tvar, takže když se objeví výbuch energie, která není vaší energií nebo mojí energií nebo Boží (nebo jí říkejte jakkoli chcete), je to jako příval vody. [u][b]Energie, která tu operuje, necítí žádné hranice těla; nemá o to zájem; má vlastní setrvačnost. Je to strašně bolestivé. Není to ta extatická, blažená rozkoš a všechny tyhle nesmysly a kraviny! Je to vážně nepříjemná věc. Trpěl jsem poté měsíce a měsíce; předtím také. Každý takhle trpěl. Dokonce potom trpěl i Ramana Maharši.[/b][/u]
Ohromný vodopád – nikoli jediný, ale tisíc vodopádů – pokračovalo to mnoho měsíců. Je to velmi bolestivý zážitek – bolestivý ve smyslu, že energie působí nezvyklým způsobem. Víte, jak máte na letištích reklamu na tabák Wills. Je tam atom: čáry míří tudy (UG předvádí). Míří po směru hodinových ručiček, proti směru hodinových ručiček a poté tudy a pak takhle. Pohybuje se uvnitř jako atom – nikoli v jediné části těla, ale po celém těle. Je to jako když ždímáte mokrý ručník, abyste ho zbavili vody – přesně takové to je, v celém vašem těle – je to strašně bolestivé. Trvá to ještě teď. Nemůžete to navodit; nemůžete to přivolat; nemůžete vůbec nic. Máte pocit, že vás to zahaluje, že to na vás sestupuje. Sestupuje odkud? Kde se to bere? Jak to přichází? Pokaždé je to jiné - což je zvláštní – pokaždé to přijde nějakým jiným způsobem, takže nemáte tušení, co se děje. Ležíte na posteli a najednou to začne – pohybuje se to pomalu jako mravenci. Myslel jsem si, že mám v posteli brouky – vyskočil jsem, podíval se (smích) – žádní brouci – tak jsem si znova lehnul a pořád dokola… Chlupy jsou zježené, energie se pomalu pohybuje.
Bolesti se objevovaly v celém těle. Myšlenka ovládala tohle tělo tak silně, že když povolila, celý metabolismus se zbláznil. Docházelo ke kompletní proměně, aniž bych se snažil cokoli dělat. Potom se změnily pohyby rukou. Obvykle máte ruce otočené tímhle směrem (UG ukazuje kterým). Tady v tom místě, v zápěstí, jsem měl šest měsíců ohromné bolesti, dokud se takhle nenatočily, a teď probíhají všechny pohyby tímto způsobem. Proto říkají, že mé pohyby jsou „mudry“ (symbolická gesta z hinduismu či buddhismu). Pohyby rukou jsou nyní oproti dřívějšku úplně jiné. Cítil jsem bolest i v morku kostí. Každá buňka se začala proměňovat a trvalo to půl roku.
Potom došlo ke změně pohlavních hormonů. Netušil jsem, jestli jsem muž nebo žena – „Co to má znamenat?“ – najednou se mi na levé straně objevilo ňadro. Děly se různé věci – nechci zacházet do přílišných detailů – existuje kompletní záznam všech těchto změn. Pokračovalo to stále dál a dál.
[u][b]Trvalo tři roky, než se tohle tělo dostalo do svého přirozeného rytmu. [/b][/u]"
http://www.nicnavzdy.blogspot.cz