od ryunin » čtv 13. zář 2012 0:35:17
Co se týká učení a učení se buddhismu, chtěl bych připomenout pár základních principů:
Neučíme se Buddhovu dharmu pro to, abychom něco získali nebo se proslavili. Neučíme se tedy proto, abychom byli populární nebo úspěšní. Učíme sebe a druhé jen pro Buddhovu dharmu.
A když učíme Buddhovu dharmu, učíme sebe a současně druhé. Není to nikdy jednostranné - není to tedy pouze učit druhé, ale vždycky zároveň i sebe.
Když se učíme Buddhovu dharmu, učíme se ji od neživých věcí, jako jsou hory, řeky, skály a podobně, pak od živých bytostí, jako jsou mravenci, včely, savci, ptáci atd. A od skutečných lidí, kteří projevují přirozenost buddhy - to jsou lidé, kteří něco cele dělají, ať už to jsou řemeslníci, prodavači, učitelé, vědci, sportovci, umělci nebo královny. A nakonec, ale ne v poslední řadě, se učíme od někoho, kdo pochopil podstatu Buddha dharmy a jeho chápání dharmy je v souladu s jeho životem a cvičením.
Když někdo učí Buddhovu dharmu, je úplně jedno, jestli učí jednoho, dva nebo tisíc lidí. Není smyslem šířit dharmu pro co nejvíce lidí, ale pro toho, kdo upřímně poslouchá, i kdyby to bylo malé poupě na louce. Jedna květina je celý vesmír a celý vesmír je jedna květina. Jinými slovy, jedna květina není malá omezená věc, ale nezměřitelná, neomezená veličina, která v sobě obsahuje nekonečně mnoho vesmírů. Navíc nemůžeme nikdy určit hranice mezi květinou a vnějším světem, proto je možné, že jedna květina je veškerý okolní svět. Proto nejde o to učit více než deset, sto, tisíc lidí, ale učit toho, kdo tu je z celého srdce, byť by to byla květina, protože když učíme květinu, učíme nekonečně mnoho vesmírů v ní obsažených a nekonečně mnoho vesmírů v jejím okolí, tudíž naše učení proniká k mnoha bytostem.
Když se učíme Buddha dharmu, naše mysl je zcela otevřená a není v ní ani náznak vlastního omezeného názoru. Když posloucháme, neponecháváme si nic z toho, co bylo řečeno, jinými slovy, naše mysl dál zůstává otevřená. Tak Buddhova dharma není sbírání vědomostí, ale odkrývání téže podstaty vesmíru znovu a znovu, jako když lopatky mlýnského kola se znovu a znovu noří do vody. První lopatka není lepší nebo důležitější nebo pokročilejší než ta poslední, protože ta poslední je současně ta první. Tak kdo se začíná učit Buddha dharmu, dosáhl okamžitě úrovně mistra, pokud je jeho srdce a mysl zcela čistá a otevřená. Protože na konci tohoto učení a praxe je totéž, co na začátku - původní prostota hor, řek, stromů, zvířat a lidí. To je nesmírně těžké dosáhnout, protože mysl je připravená vytvořit tisíce nástrah a léček, jak oklamat toho, kdo je původně buddhou. A tak spousty lidí uvíznou v představách o tom, co je a co není dharma, aniž by byli schopni zcela otevřít svou mysl a srdce a přijmout čistou dharmu bez vlastních omezených představ. Proto nelze tuto Cestu najít bez toho, abychom našli učitele, který se vzdal svých omezených představ a otevřel se skutečnosti. Bez takového učitele budeme jen srovnávat vlastní omezené názory s omezenými názory špatného učitele.
Když se učíme Buddovu dharmu a naše mysl a srdce je čisté, jsme svobodní a šťastní jako ptáci, co letí na jih. Když učíme druhé Buddhovu dharmu, je to radost, jako když ryby skákají v horské bystřině. Protože tu není žádná překážka, rozdíl mezi já, ty, okolí a vnitřek, není tu tření, zádrhel, jen průzračná voda horské bystřiny, která svobodně teče do údolí.
Učit se a učit Buddha dharmu ale vyžaduje obrovské osobní odhodlání. Buddha Gautama měl obrovské odhodlání najít pravdu a opustil kvůli tomu rodinu, palác a postavení šlechtice. A pak musel mnoho let usilovně cvičit, aby překonal své omezené vidění světa. Když poznal pravdu, přesto že nějakou dobu váhal, rozhodl se jít a učit druhé, co je to dharma, skutečnost.
Ačkoliv jsou buddhové a patriarchové chváleni a jejich zásluhy jsou obrovské, jsou tak velcí a významní proto, že odpadly jejich slupky, odhodili masky, odetli překážky a svobodně vkročili do světa zvaného skutečnost. Stali se obyčejnými lidmi skrz naskrz, jako se ranní včela stane srkz naskrz ranní včelou nebo večerní sýkorka večerní sýkorkou. Když se patriarcha stane patriarchou, je to stejně bezvýznamné, jako když mrak urazí kousek cesty na obloze. A přesto, že to je tak bezvýznamné pro obyčejné lidi, Buddha Gautama objevil význam každodenní zkušenosti a nazval ho osvícenou podstatou univerza.
Když je naše srdce čisté, pak jsou naše kroky pevné a naše slova jsou stejně jasná jako tvar hor nebo směr řek. A tak buddha se setkává s buddhou, aniž by t idva jakkoliv narušili práci větru nebo deště. Když se žák stane žákem zcela, mistr se stane mistrem zcela. A současně žák se stává mistrem a mistr žákem. V tu chvíli mohou oba slyšet pravdu obsaženou ve zvuku velkého zvonu. Jediná myšlenka nemůže narušit dokonalost dharmy, která překonává problém osvícení a neosvícení, protože dharma není závislá na mysli nebo těle, pouze určuje podobu vesmíru, stejně jako vesmír určuje podobu dharmy. To je něco, co omezené lidské myšlení nemůže nikdy pojmout, protože dharma není něco, co by bylo možné uzavřít do jedné mysli, byť by to byla mysl samotného Gautamy. A protože to je tak, buddha - probuzený člověk - se vrací do skutečnosti, která překonává mysl a tělo. Když se takto buddha navrací, cvičí dharmu spolu se všemi bytostmi celého vesmíru. Toto cvičení, tato zkušenost buddhy, je současně učením sebe a druhých a potvrzení neomylnosti a soběstačnosti vesmíru.
Protože je vesmír neomylný a soběstačný, můžeme odkrýt, odhalit vlastní pravdivost a soběstačnost, když uděláme jediný krok nebo jediné gesto. K takové celistvé akci, která překonává mysl a tělo, směřují slova a činy Buddhy Gautamy. On, ve formě hor a řek nás učí, co je to pravda, aniž by vyřkl jediné slovo.
Co se týká učení a učení se buddhismu, chtěl bych připomenout pár základních principů:
Neučíme se Buddhovu dharmu pro to, abychom něco získali nebo se proslavili. Neučíme se tedy proto, abychom byli populární nebo úspěšní. Učíme sebe a druhé jen pro Buddhovu dharmu.
A když učíme Buddhovu dharmu, učíme sebe a současně druhé. Není to nikdy jednostranné - není to tedy pouze učit druhé, ale vždycky zároveň i sebe.
Když se učíme Buddhovu dharmu, učíme se ji od neživých věcí, jako jsou hory, řeky, skály a podobně, pak od živých bytostí, jako jsou mravenci, včely, savci, ptáci atd. A od skutečných lidí, kteří projevují přirozenost buddhy - to jsou lidé, kteří něco cele dělají, ať už to jsou řemeslníci, prodavači, učitelé, vědci, sportovci, umělci nebo královny. A nakonec, ale ne v poslední řadě, se učíme od někoho, kdo pochopil podstatu Buddha dharmy a jeho chápání dharmy je v souladu s jeho životem a cvičením.
Když někdo učí Buddhovu dharmu, je úplně jedno, jestli učí jednoho, dva nebo tisíc lidí. Není smyslem šířit dharmu pro co nejvíce lidí, ale pro toho, kdo upřímně poslouchá, i kdyby to bylo malé poupě na louce. Jedna květina je celý vesmír a celý vesmír je jedna květina. Jinými slovy, jedna květina není malá omezená věc, ale nezměřitelná, neomezená veličina, která v sobě obsahuje nekonečně mnoho vesmírů. Navíc nemůžeme nikdy určit hranice mezi květinou a vnějším světem, proto je možné, že jedna květina je veškerý okolní svět. Proto nejde o to učit více než deset, sto, tisíc lidí, ale učit toho, kdo tu je z celého srdce, byť by to byla květina, protože když učíme květinu, učíme nekonečně mnoho vesmírů v ní obsažených a nekonečně mnoho vesmírů v jejím okolí, tudíž naše učení proniká k mnoha bytostem.
Když se učíme Buddha dharmu, naše mysl je zcela otevřená a není v ní ani náznak vlastního omezeného názoru. Když posloucháme, neponecháváme si nic z toho, co bylo řečeno, jinými slovy, naše mysl dál zůstává otevřená. Tak Buddhova dharma není sbírání vědomostí, ale odkrývání téže podstaty vesmíru znovu a znovu, jako když lopatky mlýnského kola se znovu a znovu noří do vody. První lopatka není lepší nebo důležitější nebo pokročilejší než ta poslední, protože ta poslední je současně ta první. Tak kdo se začíná učit Buddha dharmu, dosáhl okamžitě úrovně mistra, pokud je jeho srdce a mysl zcela čistá a otevřená. Protože na konci tohoto učení a praxe je totéž, co na začátku - původní prostota hor, řek, stromů, zvířat a lidí. To je nesmírně těžké dosáhnout, protože mysl je připravená vytvořit tisíce nástrah a léček, jak oklamat toho, kdo je původně buddhou. A tak spousty lidí uvíznou v představách o tom, co je a co není dharma, aniž by byli schopni zcela otevřít svou mysl a srdce a přijmout čistou dharmu bez vlastních omezených představ. Proto nelze tuto Cestu najít bez toho, abychom našli učitele, který se vzdal svých omezených představ a otevřel se skutečnosti. Bez takového učitele budeme jen srovnávat vlastní omezené názory s omezenými názory špatného učitele.
Když se učíme Buddovu dharmu a naše mysl a srdce je čisté, jsme svobodní a šťastní jako ptáci, co letí na jih. Když učíme druhé Buddhovu dharmu, je to radost, jako když ryby skákají v horské bystřině. Protože tu není žádná překážka, rozdíl mezi já, ty, okolí a vnitřek, není tu tření, zádrhel, jen průzračná voda horské bystřiny, která svobodně teče do údolí.
Učit se a učit Buddha dharmu ale vyžaduje obrovské osobní odhodlání. Buddha Gautama měl obrovské odhodlání najít pravdu a opustil kvůli tomu rodinu, palác a postavení šlechtice. A pak musel mnoho let usilovně cvičit, aby překonal své omezené vidění světa. Když poznal pravdu, přesto že nějakou dobu váhal, rozhodl se jít a učit druhé, co je to dharma, skutečnost.
Ačkoliv jsou buddhové a patriarchové chváleni a jejich zásluhy jsou obrovské, jsou tak velcí a významní proto, že odpadly jejich slupky, odhodili masky, odetli překážky a svobodně vkročili do světa zvaného skutečnost. Stali se obyčejnými lidmi skrz naskrz, jako se ranní včela stane srkz naskrz ranní včelou nebo večerní sýkorka večerní sýkorkou. Když se patriarcha stane patriarchou, je to stejně bezvýznamné, jako když mrak urazí kousek cesty na obloze. A přesto, že to je tak bezvýznamné pro obyčejné lidi, Buddha Gautama objevil význam každodenní zkušenosti a nazval ho osvícenou podstatou univerza.
Když je naše srdce čisté, pak jsou naše kroky pevné a naše slova jsou stejně jasná jako tvar hor nebo směr řek. A tak buddha se setkává s buddhou, aniž by t idva jakkoliv narušili práci větru nebo deště. Když se žák stane žákem zcela, mistr se stane mistrem zcela. A současně žák se stává mistrem a mistr žákem. V tu chvíli mohou oba slyšet pravdu obsaženou ve zvuku velkého zvonu. Jediná myšlenka nemůže narušit dokonalost dharmy, která překonává problém osvícení a neosvícení, protože dharma není závislá na mysli nebo těle, pouze určuje podobu vesmíru, stejně jako vesmír určuje podobu dharmy. To je něco, co omezené lidské myšlení nemůže nikdy pojmout, protože dharma není něco, co by bylo možné uzavřít do jedné mysli, byť by to byla mysl samotného Gautamy. A protože to je tak, buddha - probuzený člověk - se vrací do skutečnosti, která překonává mysl a tělo. Když se takto buddha navrací, cvičí dharmu spolu se všemi bytostmi celého vesmíru. Toto cvičení, tato zkušenost buddhy, je současně učením sebe a druhých a potvrzení neomylnosti a soběstačnosti vesmíru.
Protože je vesmír neomylný a soběstačný, můžeme odkrýt, odhalit vlastní pravdivost a soběstačnost, když uděláme jediný krok nebo jediné gesto. K takové celistvé akci, která překonává mysl a tělo, směřují slova a činy Buddhy Gautamy. On, ve formě hor a řek nás učí, co je to pravda, aniž by vyřkl jediné slovo.