od ryu.nin » sob 23. kvě 2015 21:26:42
Někdo tu na poradně řešil problém, jestli máme právo být šťastní, když druzí trpí. Srovnával buddhu a bódhisattvu.
Probuzení do skutečnosti - buddha - není konec neštěstí a začátek štěstí. Probuzení neznamená konec jakéhosi černého neštěstí a začátek růžového štěstí. Není to jako když vyjdete ze skladu uhlí do cukrárny. Je to mnohem spíš jako když umyjete velmi špinavé okno. I když jste oknem viděli skutečnost, nepřipadala vám moc zajímavá, mnohem víc vás zajímal vnitřek místnosti, protože okny nebylo vidět skoro nic. Když umyjete okna, objevíte stromy, hory, mraky, slunce... Přestane vás zajímat ta místnost. Najednou je to něco velmi malého, temného a nezajímavého, zatímco svět za okny je - ne jednoznačně pozitivní nebo šťastný - je prostě jasný. Není to něco zakaleného vašimi myšlenkami. To je dharma. Dharma nemá nic společného s našimi názory, naším porozuměním nebo pocity. Je to prostě jas vesmíru. Samozřejmě, že sekundárně, ale opravdu pouze sekundárně, setkání s Dharmou, přímý kontakt se skutečností, mám přináší uspokojení a tiché štěstí. Ale to vůbec neznamená, že nás nezajímá neštěstí druhých. Právě naopak - protože jsme se přestali zbytečně zabývat sami sebou - a neříkám, že jsme se museli přestat zabývat sami sebou, pouze zbytečně přestali zabývat sami sebou - máme plný prostor, nebo akorát tolik energie a zájmu, abychom nějak pomohli těm, co naši pomoc potřebují. Ale spousta lidí si pod tím představuje charitativní činnosti nebo odjezd do Afriky a pomoct hladovým dětem a podobně. I když takové činnosti nejsou vůbec něco špatného, když vidíme jasně stav světa, můžeme pomáhat už tím, že náš každodenní život není řízen zmateným egem - místo toho vychází z jasu mysli a schopnosti adekvátně reagovat na záležitosti světa. Prostě chodíme do práce, nebo vaříme, uklízíme, staráme se o děti nebo kočku nebo pracujeme na zahradě. Pořádáme večírky, posíláme dárky, chodíme na pohřby, svatby... prostě se můžeme svobodně účastnit světa lidí, aniž bychom se tím světem nechali znásilnit. Máme tedy právo být probuzení a druzí z našeho probuzení mají rozhodně užitek. Když adekvátně spím, snídám, obleču se, oholím se, pečlivě si připravím lekci angličtiny na gymnáziu a vejdu do třídy, studenti to vnímají. Já probouzím je a oni probouzí mě. Ale protože já jsem tam v roli učitele, musím zapálit tu správnou energii, a oni na to reagují. Když do třídy vejdu ve stavu egocentrického pohroužení, nemám prostě schopnost někoho probouzet a studenti cítí mou slabost, takže tak se moc pracovat nedá... Tedy projasnit mysl znamená možnost předávat tento jas a energii i druhým lidem. I když narazíme na velmi tvrdohlavé případy, je určitá naděje, že něco z našeho jasu zachytí. Když ovšem zůstaneme zavření hluboko v sobě, v temnotě, v překotném myšlení a pocitech, "co já, co já, co já..." vidíme, jak nejsme schopni komunikovat se světem, leda s někým, kdo má takovou sílu a jas mysli, že nás je schopen z toho pohroužení aspoň na chvíli vytrhnout, osvobodit nás, aspoň na chvíli.
Mě osvobozuje z egocentrismu zazen. Ale může vás osvobodit třeba soustředěná práce na zahrádce. Může vás osvobodit tango nebo pozorování housenek. Jde o to osvobodit se od scvrklého, ztuhlého sebe, které nevidí a neslyší nic než sebe.
Probuzení buddhy není nic mystického nebo nějaký nadlidský úkol. Stačí se na chvíli zabývat tím, co je. Například prostě zazvoníte na zvonek, nebo posloucháte zvuk zvonku. Nic víc na tom není. Zastavit tok myšlenek je prakticky nemožné a není to cílem buddhismu. Cílem praxe buddhismu je všimnout si, že jsme jaksi šílení, všimnout si, že jsme egocentričtí. Stačí si toho všimnout. Pak je na nás, jestli v tom šílenství chceme pokračovat ještě další tři hodiny, nebo to radši hodíme za hlavu. Když budeme zalévat kytky, možná si uvědomíme, že naše šílenství je zbytečné, naše starosti zbytečné... zbytečně si děláme vrásky kvůli hloupostem. Pak je tu tedy veliké otevření Skutečnosti, setkání s Dharmou. A opravdu to není takové to "hurá štěstí" pro malé, ustrašené ego. Je to štěstí hvězd a hvězdného prachu. Štěstí jepice, která žije jen jeden den. Štěstí opylované květiny. Štěstí včelaře, který se vrací ke svému úlu. Je to štěstí vzájemných činností, spolupráce mezi hlínou, kořeny, stonkem, květem, včelou a včelařem. Je to štěstí, které se šklebí, když ho někdo nazývá štěstím. Toto štěstí říká - nenazývejte mě - radši jen žijte to, co je. Otevřete se tomu, co tu je. Nezanedbávejte tento drahocenný svět kvůli nějakým slovíčkům nebo hloupým hádkám. Zasáhněte, když je třeba a zůstaňte nehybní, když je třeba.
Dharma je obrovská příležitost pro každého člověka. Je to příležitost pro mě i pro mou sousedku. Většina lidí nechává Dharmu dharmou a starají se o svůj každodenní život. Někdo více sobecky, někdo více altruisticky. Ale málokdo ví, že má tu čest s buddhy, když zalévá květiny. Málokdo ví, že je sám buddhou, když se soustředí na to, co dělá. Málokdo ví, že je tu nekonečné štěstí, když neřešíme sebe, neřešíme slova, neřešíme zásluhy a pouze prostě jednáme v přítomnosti. Když se takhle poznáváme s Dharmou, máme určitou realistickou představu o minulosti a budoucnosti. Chápeme následky našich minulých činů, ale nezoufáme. Chápeme, co nás nejspíš čeká v budoucnosti, ale nejsme ani nedočkaví ani nemáme strach. Dharma je něco, co dává smysl zdánlivým hloupostem a detailům. Dharma je něco, co člověku podává naprostou svobodu být v přítomnosti sám sebou.
Někdo tu říkal, že když píšu o těchto věcech, učím sám sebe. Naprosto souhlasím. Jsem jen velmi nezralý, přihlouplý člověk, který má jen omezené možnosti. Jakmile se ale dotknu Dharmy, jakmile si s ní podám ruce, nic mě neomezuje a nesvazuje. Můžu plně vyjádřit sebe sama a nemusím se cpát někam, kam nepatřím, ani neutíkám odtud, kam patřím. Můžu v klidu zvážit svou omezenost a vidět své iluze o sobě a ostatních. A proto můžu hrát na flétnu nebo pozorovat poštolky.
Někdo tu na poradně řešil problém, jestli máme právo být šťastní, když druzí trpí. Srovnával buddhu a bódhisattvu.
Probuzení do skutečnosti - buddha - není konec neštěstí a začátek štěstí. Probuzení neznamená konec jakéhosi černého neštěstí a začátek růžového štěstí. Není to jako když vyjdete ze skladu uhlí do cukrárny. Je to mnohem spíš jako když umyjete velmi špinavé okno. I když jste oknem viděli skutečnost, nepřipadala vám moc zajímavá, mnohem víc vás zajímal vnitřek místnosti, protože okny nebylo vidět skoro nic. Když umyjete okna, objevíte stromy, hory, mraky, slunce... Přestane vás zajímat ta místnost. Najednou je to něco velmi malého, temného a nezajímavého, zatímco svět za okny je - ne jednoznačně pozitivní nebo šťastný - je prostě jasný. Není to něco zakaleného vašimi myšlenkami. To je dharma. Dharma nemá nic společného s našimi názory, naším porozuměním nebo pocity. Je to prostě jas vesmíru. Samozřejmě, že sekundárně, ale opravdu pouze sekundárně, setkání s Dharmou, přímý kontakt se skutečností, mám přináší uspokojení a tiché štěstí. Ale to vůbec neznamená, že nás nezajímá neštěstí druhých. Právě naopak - protože jsme se přestali zbytečně zabývat sami sebou - a neříkám, že jsme se museli přestat zabývat sami sebou, pouze zbytečně přestali zabývat sami sebou - máme plný prostor, nebo akorát tolik energie a zájmu, abychom nějak pomohli těm, co naši pomoc potřebují. Ale spousta lidí si pod tím představuje charitativní činnosti nebo odjezd do Afriky a pomoct hladovým dětem a podobně. I když takové činnosti nejsou vůbec něco špatného, když vidíme jasně stav světa, můžeme pomáhat už tím, že náš každodenní život není řízen zmateným egem - místo toho vychází z jasu mysli a schopnosti adekvátně reagovat na záležitosti světa. Prostě chodíme do práce, nebo vaříme, uklízíme, staráme se o děti nebo kočku nebo pracujeme na zahradě. Pořádáme večírky, posíláme dárky, chodíme na pohřby, svatby... prostě se můžeme svobodně účastnit světa lidí, aniž bychom se tím světem nechali znásilnit. Máme tedy právo být probuzení a druzí z našeho probuzení mají rozhodně užitek. Když adekvátně spím, snídám, obleču se, oholím se, pečlivě si připravím lekci angličtiny na gymnáziu a vejdu do třídy, studenti to vnímají. Já probouzím je a oni probouzí mě. Ale protože já jsem tam v roli učitele, musím zapálit tu správnou energii, a oni na to reagují. Když do třídy vejdu ve stavu egocentrického pohroužení, nemám prostě schopnost někoho probouzet a studenti cítí mou slabost, takže tak se moc pracovat nedá... Tedy projasnit mysl znamená možnost předávat tento jas a energii i druhým lidem. I když narazíme na velmi tvrdohlavé případy, je určitá naděje, že něco z našeho jasu zachytí. Když ovšem zůstaneme zavření hluboko v sobě, v temnotě, v překotném myšlení a pocitech, "co já, co já, co já..." vidíme, jak nejsme schopni komunikovat se světem, leda s někým, kdo má takovou sílu a jas mysli, že nás je schopen z toho pohroužení aspoň na chvíli vytrhnout, osvobodit nás, aspoň na chvíli.
Mě osvobozuje z egocentrismu zazen. Ale může vás osvobodit třeba soustředěná práce na zahrádce. Může vás osvobodit tango nebo pozorování housenek. Jde o to osvobodit se od scvrklého, ztuhlého sebe, které nevidí a neslyší nic než sebe.
Probuzení buddhy není nic mystického nebo nějaký nadlidský úkol. Stačí se na chvíli zabývat tím, co je. Například prostě zazvoníte na zvonek, nebo posloucháte zvuk zvonku. Nic víc na tom není. Zastavit tok myšlenek je prakticky nemožné a není to cílem buddhismu. Cílem praxe buddhismu je všimnout si, že jsme jaksi šílení, všimnout si, že jsme egocentričtí. Stačí si toho všimnout. Pak je na nás, jestli v tom šílenství chceme pokračovat ještě další tři hodiny, nebo to radši hodíme za hlavu. Když budeme zalévat kytky, možná si uvědomíme, že naše šílenství je zbytečné, naše starosti zbytečné... zbytečně si děláme vrásky kvůli hloupostem. Pak je tu tedy veliké otevření Skutečnosti, setkání s Dharmou. A opravdu to není takové to "hurá štěstí" pro malé, ustrašené ego. Je to štěstí hvězd a hvězdného prachu. Štěstí jepice, která žije jen jeden den. Štěstí opylované květiny. Štěstí včelaře, který se vrací ke svému úlu. Je to štěstí vzájemných činností, spolupráce mezi hlínou, kořeny, stonkem, květem, včelou a včelařem. Je to štěstí, které se šklebí, když ho někdo nazývá štěstím. Toto štěstí říká - nenazývejte mě - radši jen žijte to, co je. Otevřete se tomu, co tu je. Nezanedbávejte tento drahocenný svět kvůli nějakým slovíčkům nebo hloupým hádkám. Zasáhněte, když je třeba a zůstaňte nehybní, když je třeba.
Dharma je obrovská příležitost pro každého člověka. Je to příležitost pro mě i pro mou sousedku. Většina lidí nechává Dharmu dharmou a starají se o svůj každodenní život. Někdo více sobecky, někdo více altruisticky. Ale málokdo ví, že má tu čest s buddhy, když zalévá květiny. Málokdo ví, že je sám buddhou, když se soustředí na to, co dělá. Málokdo ví, že je tu nekonečné štěstí, když neřešíme sebe, neřešíme slova, neřešíme zásluhy a pouze prostě jednáme v přítomnosti. Když se takhle poznáváme s Dharmou, máme určitou realistickou představu o minulosti a budoucnosti. Chápeme následky našich minulých činů, ale nezoufáme. Chápeme, co nás nejspíš čeká v budoucnosti, ale nejsme ani nedočkaví ani nemáme strach. Dharma je něco, co dává smysl zdánlivým hloupostem a detailům. Dharma je něco, co člověku podává naprostou svobodu být v přítomnosti sám sebou.
Někdo tu říkal, že když píšu o těchto věcech, učím sám sebe. Naprosto souhlasím. Jsem jen velmi nezralý, přihlouplý člověk, který má jen omezené možnosti. Jakmile se ale dotknu Dharmy, jakmile si s ní podám ruce, nic mě neomezuje a nesvazuje. Můžu plně vyjádřit sebe sama a nemusím se cpát někam, kam nepatřím, ani neutíkám odtud, kam patřím. Můžu v klidu zvážit svou omezenost a vidět své iluze o sobě a ostatních. A proto můžu hrát na flétnu nebo pozorovat poštolky.