od Nanuk » stř 18. zář 2013 11:01:44
V roce 1892 jeho otec Sundaram Iyer náhle onemocněl a několik dní po svých 42. narozeninách zemřel. Po smrti svého otce Venkataraman několik hodin rozjímal nad tím, že otcovo tělo je zde, ale 'Já' z něj odešlo.
Poté co opustil Skotskou střední školu šel Venkataraman na Americkou misijní střední školu. Jednoho listopadového rána roku 1895 na cestě do školy, když uviděl staršího příbuzného, zeptal se jej odkud přichází. Odpověď zněla "Z Arunáčaly."[4] Krishna Bikshu popisuje jeho reakci: slovo Arunáčala bylo Venkataramanovi z dětství povědomé, ale nevěděl kde to je, jak vypadá ani co se pod tímto jménem skrývá. Avšak toho dne pro něj bylo něčím velkolepým, nedostupným, autoritativním, naprosto požehnanou entitou. Mohl by takové místo navštívit? Jeho srdce přetékalo radostí. Arunáčala znamenala posvátnou zemi, jejíž každá částečka osvobozovala. Byla všemohoucí a naplněná mírem. Bylo by ji možné navštívit? "Cože? Arunáčala? Kde to je?", zeptal se. "Copak ani nevíš kde je Arunáčala, neslyšel jsi o Tiruvannamali?", divil se příbuzný. Bylo to jako když propíchnete balónek špendlíkem, srdce náhle pokleslo.
O měsíc později narazil na knihu Sekkizhara Periyapuranama, která popisovala životy 63 světců a byl jí hluboce pohnut a inspirován[5]. Naplněn úctou a touhou po napodobení začal navštěvovat blízký Meenakshi Temple in Madurai. Brzy poté, když mu bylo 16 zažil zkušenost, která proměnila jeho život. Spontánně zahájil sebedotazování, které po několika minutách vyvrcholilo jeho duchovním probuzením. V jedné ze svých vzácných psaných poznámek o tom napsal: 'Když jsem se ptal Kdo pozoruje?, zjistil jsem že pozorovatel mizí a zůstává To jediné které zůstává navždy.
[i]V roce 1892 jeho otec Sundaram Iyer náhle onemocněl a několik dní po svých 42. narozeninách zemřel. Po smrti svého otce Venkataraman několik hodin rozjímal nad tím, že otcovo tělo je zde, ale 'Já' z něj odešlo.
Poté co opustil Skotskou střední školu šel Venkataraman na Americkou misijní střední školu. Jednoho listopadového rána roku 1895 na cestě do školy, když uviděl staršího příbuzného, zeptal se jej odkud přichází. Odpověď zněla "Z Arunáčaly."[4] Krishna Bikshu popisuje jeho reakci: slovo Arunáčala bylo Venkataramanovi z dětství povědomé, ale nevěděl kde to je, jak vypadá ani co se pod tímto jménem skrývá. Avšak toho dne pro něj bylo něčím velkolepým, nedostupným, autoritativním, naprosto požehnanou entitou. Mohl by takové místo navštívit? Jeho srdce přetékalo radostí. Arunáčala znamenala posvátnou zemi, jejíž každá částečka osvobozovala. Byla všemohoucí a naplněná mírem. Bylo by ji možné navštívit? "Cože? Arunáčala? Kde to je?", zeptal se. "Copak ani nevíš kde je Arunáčala, neslyšel jsi o Tiruvannamali?", divil se příbuzný. Bylo to jako když propíchnete balónek špendlíkem, srdce náhle pokleslo.
O měsíc později narazil na knihu Sekkizhara Periyapuranama, která popisovala životy 63 světců a byl jí hluboce pohnut a inspirován[5]. Naplněn úctou a touhou po napodobení začal navštěvovat blízký Meenakshi Temple in Madurai. Brzy poté, když mu bylo 16 zažil zkušenost, která proměnila jeho život. Spontánně zahájil sebedotazování, které po několika minutách vyvrcholilo jeho duchovním probuzením. V jedné ze svých vzácných psaných poznámek o tom napsal: 'Když jsem se ptal Kdo pozoruje?, zjistil jsem že pozorovatel mizí a zůstává To jediné které zůstává navždy.[/i]