m a x píše: pocit viny je prostě druh myšlenky ...
stejně jako pocit zásluh je také druh myšlenky
obě tyto myšlenky vyvolávají v organismu dotyčného příslušné reakce i emotivního charakteru
základem těchto myšlenek viny a zásluh je MYŠLENKA o OSOBNÍM KONATELSTVÍ, které je nepodmíněné a který má člověk zcela ve svých vlastních rukou ...
osvícení tento pocit - tuto základní myšlenku - rozpouští, respektive nemusí dojít k její trvalé eliminaci (u někoho ano a trvale, u někoho se objevuje i nadále) ale UVĚDOMĚNÍM absurdity této myšlenky -poznáním nicotnosti osobního já, ustává ztotožňování s ní
pocity viny, stejně jako zásluh - odpadnou samovolně
nejedná jednotlivec, ale základní životní síla skrze něj, člověk to nevytváří, ale má možnosti si to uvědomovat
stejně jako dělá všechny ostatní funkce probíhající v jeho systému ... (dýchání, trávení, vidění, slyšení, chutnání atd.)
to že se člověk pokládá za osobního autora svého myšlení, cítění, vnímání a následných reakcí je převzatá a naučená informace od rodičů a okolní společnosti ve které je neustále utvrzován dokud nepřijde do styku s probuzenými lidmi nebo odkazem dávné moudrosti předávané generacemi na generace
kdyby bylo dítě vychovávano ve společenství lidí, které toto přesvědčení nemají, jako bývá u přírodních národů, bude vychovávano k úctě a ke vnímání přirozeného řádu a vzájemné provázánosti všeho se vším a pocity viny a zásluh vznikat nebudou, stejně jako je to u dětí vyrůstajících ve společenství zvířat
v naší civilizaci, která se považuje za vrcholem všeho, je ovšem běžné, že kolem cca druhého až třetího roku dítě ztrácí vědomí kontakt s vlastní přirozeností a s tou základní životní esencí a začne se považovat za samostatnou a nezávisle konající osobu, která má možnost získat kontrolu nad svým vlastním životem, podle svých představ a podle představ všeobecně uznávaných a preferovaným v prostředí ve kterém žije
ztotožnění s osobním vědomím je pak velmi pevné a tomu odpovídají i reakce jeho organismu výsledkem čehož je neustálý strach (uvědomovaný či ne) ze smrti tedy z vlastního osobního nebytí a všeho ohrožujícího a nepříjemného a naopak přilnavostí k tomu co mu dělá dobře a co je mu osobně libé a žádoucí ... utkvělá představa konajícího a prožívajícího osobního já - JÁ TO DĚLÁM A MNĚ SE TO DĚJE, důsledkem čehož je frustrace, stres a neustálý koloběh myšlenek a emocí k tomuto se vztahující