od Návštěvník » pát 08. úno 2013 11:45:34
Rudyard Kipling: Když
Když klidně čelíš všem, kdo sami v zmatku
haní tě pro tvou duchapřítomnost,
když v sebe věříš, ostouzen na oplátku,
vzdor tomu neznáš podezíravost;
když čekáním se nikdy neunavíš,
a nelžeš, ač tví protivníci lžou,
když nenáviděn bez zášti tu stojíš,
bez touhy stavět na odiv moudrost svou,
když umíš snít – leč nejsi otrok snění,
myšlení je tvůj nástroj – ne však cíl,
vnímáš-li triumf i nezdar co klamné dění
podstatou stejné – prchavý dnů všech díl;
když s klidem zříš, jak ničemové zkroutí
pravdu, cos vyřkl, a promění ji v past,
když před očima dílo tvé se hroutí
a ty je, znaven, z trosek stavíš zas,
když všechno, cos kdy získal, umíš chopit,
na jednu kartu vsadit, vabank žít,
prohrát – a začít znovu, v duši poklid,
bez stesku dál svou cestou pevně jít,
když umíš přimět srdce, mozek, tělo
ke službě, byť jim osud sílu vzal,
nevzdat se, i když v nitru nezůstalo
nic než tvá vůle zavelet „Jdem dál!“
Když umíš jednat s králem i prostým davem
a nezpychnout, ač jsi jim oporou,
když proměnami přízně nejsi zraněn
a jsi jen svůj, byť s klidnou ochotou,
když každým dechem k cíli bez přestání
směřuješ – není vyšší mety už:
pak nejen patří ti Země, vše, co je na ní,
pak člověk jsi – pak, synu můj, jsi muž!
[b]Rudyard Kipling: Když[/b]
Když klidně čelíš všem, kdo sami v zmatku
haní tě pro tvou duchapřítomnost,
když v sebe věříš, ostouzen na oplátku,
vzdor tomu neznáš podezíravost;
když čekáním se nikdy neunavíš,
a nelžeš, ač tví protivníci lžou,
když nenáviděn bez zášti tu stojíš,
bez touhy stavět na odiv moudrost svou,
když umíš snít – leč nejsi otrok snění,
myšlení je tvůj nástroj – ne však cíl,
vnímáš-li triumf i nezdar co klamné dění
podstatou stejné – prchavý dnů všech díl;
když s klidem zříš, jak ničemové zkroutí
pravdu, cos vyřkl, a promění ji v past,
když před očima dílo tvé se hroutí
a ty je, znaven, z trosek stavíš zas,
když všechno, cos kdy získal, umíš chopit,
na jednu kartu vsadit, vabank žít,
prohrát – a začít znovu, v duši poklid,
bez stesku dál svou cestou pevně jít,
když umíš přimět srdce, mozek, tělo
ke službě, byť jim osud sílu vzal,
nevzdat se, i když v nitru nezůstalo
nic než tvá vůle zavelet „Jdem dál!“
Když umíš jednat s králem i prostým davem
a nezpychnout, ač jsi jim oporou,
když proměnami přízně nejsi zraněn
a jsi jen svůj, byť s klidnou ochotou,
když každým dechem k cíli bez přestání
směřuješ – není vyšší mety už:
pak nejen patří ti Země, vše, co je na ní,
pak člověk jsi – pak, synu můj, jsi muž!