od miroslav » úte 07. lis 2023 22:16:57
Tara píše:miroslav píše:Ono poznat sebe ve druhém, je tak trochu právě ta projekce. Tak funguje zamilovanost, která pak mnohdy končí poznáním, že ten druhý je jiný, než jsme ho v té zamilovanosti viděli ("poznávali").
Duchovně pokročilí jedinci, kteří jsou již do značné míry osvobozeni od svých obsahů mysli, vnímají dění v myslích a srdcích druhých, na které se zaměří. Proto jim také mohou ukázat, kde dělají chybu, na co se zaměřit a podobně.
Ty jsi se s tím nejspíš ještě nesetkala - ani jako příjemce takové pomoci, že bys někoho takového potkala a vnímala, ani že bys měla sama takovou zkušenost.
Je to v podstatě záležitost sou-citu. Čím méně je v tobě tebe, tím více jsou v tobě druzí.
Ne tak, že na ně myslíš, ale oni myslí a cítí i v tobě v tom vyprázdněném prostoru v tobě.
A tak přirozeně přímo poznáváš druhé. Ne tak, že si o nich něco myslíš, říkáš. To přichází až druhotně.
Tak nevím, jestli jenom já vnímám protiřečení si Miroslava?
Nebo jak to teda Miroslave myslíš - jeden a druhý příspěvek. Každý je o něčem jiném?
O čem?
No přece "poznávat sebe ve druhém" je projekce. Promítám si do druhého svoji představu o sobě - "poznávám" ji i v druhém. To je rozšíření ega.
Druhý případ je, že nejsem žádný, je ve mně ticho a v tom tichu je slyšet, vidět, cítit ten druhý, jaksi se ve mně rozezní takový, jaký skutečně je - všechny zádrhele, impulzy, omezení, toužení - jsi obrazně řečeno v jeho botách vidíš jeho svět starostí a radostí.
Ne nějak podrobně detailně, prostě cítíš ty hlavní charakteristiky jeho ducha, trochu jako by ses trochu stala jím. Takový závan jeho reality.
Čili jedno je pravým opakem druhého.
V prvním se rozšiřuješ, vstupuješ do dalšího prostoru, v tom druhém případě se zmenšuješ až chvíli úplně ztichneš a do tvého prostoru rezonuje ten druhý.
A to není nějaký stav, který někdo umí a jiný ne. Je to přirozená povaha vlastního "ticha" postupný prohlubující se proces
Více či méně to zná každý. Záleží jak on sám v sobě sobě "hlučí" nebo je tišší nebo úplně tichý a podle toho je "slyšet" bytost toho druhého na kterého se zrovna díváš nebo se jinak zaměříš. Prostě se prostupujeme, nejsme odděleni, oddělujeme se sebestředností, svými představami, vírami přesvědčeními, emocemi, i tou "lááskou" atd. Zkrátka slyšíme jen to, co se kolem naší sebestřednosti točí a co s ní souvisí. A když ztichneme, přirozeně "slyšíme, cítíme" ty ostatní.
......
A když se setká ticho s tichem .... Není o tom pochyb.
[quote="Tara"][quote="miroslav"]Ono poznat sebe ve druhém, je tak trochu právě ta projekce. Tak funguje zamilovanost, která pak mnohdy končí poznáním, že ten druhý je jiný, než jsme ho v té zamilovanosti viděli ("poznávali").[/quote]
[quote]Duchovně pokročilí jedinci, kteří jsou již do značné míry osvobozeni od svých obsahů mysli, vnímají dění v myslích a srdcích druhých, na které se zaměří. Proto jim také mohou ukázat, kde dělají chybu, na co se zaměřit a podobně.
Ty jsi se s tím nejspíš ještě nesetkala - ani jako příjemce takové pomoci, že bys někoho takového potkala a vnímala, ani že bys měla sama takovou zkušenost.
Je to v podstatě záležitost sou-citu. Čím méně je v tobě tebe, tím více jsou v tobě druzí.
Ne tak, že na ně myslíš, ale oni myslí a cítí i v tobě v tom vyprázdněném prostoru v tobě.
A tak přirozeně přímo poznáváš druhé. Ne tak, že si o nich něco myslíš, říkáš. To přichází až druhotně.[/quote]
Tak nevím, jestli jenom já vnímám protiřečení si Miroslava?
Nebo jak to teda Miroslave myslíš - jeden a druhý příspěvek. Každý je o něčem jiném?
O čem?[/quote]
No přece "poznávat sebe ve druhém" je projekce. Promítám si do druhého svoji představu o sobě - "poznávám" ji i v druhém. To je rozšíření ega.
Druhý případ je, že nejsem žádný, je ve mně ticho a v tom tichu je slyšet, vidět, cítit ten druhý, jaksi se ve mně rozezní takový, jaký skutečně je - všechny zádrhele, impulzy, omezení, toužení - jsi obrazně řečeno v jeho botách vidíš jeho svět starostí a radostí.
Ne nějak podrobně detailně, prostě cítíš ty hlavní charakteristiky jeho ducha, trochu jako by ses trochu stala jím. Takový závan jeho reality.
Čili jedno je pravým opakem druhého.
V prvním se rozšiřuješ, vstupuješ do dalšího prostoru, v tom druhém případě se zmenšuješ až chvíli úplně ztichneš a do tvého prostoru rezonuje ten druhý.
A to není nějaký stav, který někdo umí a jiný ne. Je to přirozená povaha vlastního "ticha" postupný prohlubující se proces
Více či méně to zná každý. Záleží jak on sám v sobě sobě "hlučí" nebo je tišší nebo úplně tichý a podle toho je "slyšet" bytost toho druhého na kterého se zrovna díváš nebo se jinak zaměříš. Prostě se prostupujeme, nejsme odděleni, oddělujeme se sebestředností, svými představami, vírami přesvědčeními, emocemi, i tou "lááskou" atd. Zkrátka slyšíme jen to, co se kolem naší sebestřednosti točí a co s ní souvisí. A když ztichneme, přirozeně "slyšíme, cítíme" ty ostatní.
......
A když se setká ticho s tichem .... Není o tom pochyb.