POZOR: Tyto stránky rozvrací tradiční hodnoty lidského neštěstí. Hrozí rozpuštění připoutanosti a trvalé ticho mysli. Slabší povahy, které si raději hýčkají své mindráky, by měly okamžitě kliknout na křížek vpravo nahoře.
Úsilí je zapotřebí do té doby, než člověk realizuje své pravé Já. Dokonce i potom musí Já zářit samo o sobě, aby vyvstalo skutečné a trvalé štěstí. Dokud se tento bezúsilný stav nestane přirozeným, je určitá forma úsilí nutná. Existuje stav, který je za úsilím i bezúsilností. Dokud ho nerealizuješ, musíš vyvíjet úsilí. A jakmile byť jen na okamžik ochutnáš blaženost tohoto klidu, budeš se do něj chtít přirozeně vracet znovu a znovu. Nikdo, kdo ho jednou zažil, by ho nechtěl ztratit nebo se vracet k čemukoli jinému.
************************************************************ Paradox úsilí a bezúsilnosti: Kdy přestat hledat to, co už máme?
Tento krátký, ale hluboký text se dotýká jednoho z největších paradoxů na duchovní cestě, který tak často osvětlovali Šrí Ramana Maharši i Nisargadatta Maharádž: vztahu mezi úsilím a Milostí.
Z nejvyšší perspektivy (advaita-vedánta) jsme Skutečností, neboli čistým Vědomím, právě teď. Není kam chodit, není čeho dosahovat a není co realizovat. Jakákoli snaha „dosáhnout“ Já z pozice ega je v podstatě nedorozuměním, protože ego se snaží najít to, v čem samo vyvstává. Proto se mluví o „bezúsilném stavu“ (sahadža samádhi), který je naší přirozeností.
Proč je tedy úsilí vyžadováno?
Úsilí k ukončení úsilí: Nisargadatta Maharádž často připomínal, že k tomu, abychom se zbavili iluze, musíme zpočátku vyvinout energii. Úsilí (například bdělost, sezedotazování „Kdo jsem já?“ nebo spočívání v pocitu „Já jsem“) neslouží k vytvoření Já, ale k odstranění falešné identifikace s tělem a myslí. Je to jako použít jeden trn k vytažení druhého trnu, který se nám zadřel do nohy. Když je trn venku, zahodíme oba.
Past líné pseudo-advaity: Ramana Maharši důrazně varoval před postojem „nemusím nic dělat, protože už Já jsem“. Dokud se člověk ztotožňuje s myšlenkami a trpí kvůli světu, je takové tvrzení jen intelektuální hrou ega. Dokud mysl neodumře (manonáša), je úsilí o udržení pozornosti v jejím Zdroji naprosto nezbytné.
Dotek Skutečnosti jako vnitřní magnet
Klíčový moment nastává, když mysl poprvé utichne a my byť jen na zlomek sekundy zažijeme záblesk čistého Bytí. V tom okamžiku se probudí to, čemu text říká „přirozená touha se vracet“.
Nisargadatta by řekl, že jakmile jednou rozpoznáte svou pravou tvář, vůně Skutečnosti vás už nepustí. Ramana Maharši tento proces přirovnával k magnetu: úsilí je naše snaha přiblížit se k magnetu Já. Jakmile se dostaneme dostatečně blízko, převáží přitažlivá síla (Milost) a Já si nás vtáhne do sebe. Poté už žádné úsilí neexistuje – zůstává jen přirozený, zářivý stav Bytí, který je za hranicí jakéhokoli konání i nekonání.
