Jsem nic, a proto jsem vším: Paradox prázdnoty a lásky Někdy se při duchovním bádání mohou objevit dva zdánlivě protichůdné směry. Jeden mluví o absolutní prázdnotě, o negaci všeho známého a o „ničím“, čím ve své podstatě jsme. Druhý směr nás zaplavuje slovy o nekonečné lásce, míru a blahu. Na první pohled se může zdát, že první je chladný a radikální, zatímco druhý je útěšný a snad až příliš lidský.
Pokud však pronikneme k jádru učení mudrců, jako byli Šrí Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž, zjistíme, že jde o tutéž minci.
Past jménem „duchovní emoce“ Problém nastává v okamžiku, kdy začneme slova jako „láska“ nebo „mír“ chápat skrze filtr své mysli. Naše mysl zná lásku jen jako emoci – jako něco, co se objeví, když potkáme někoho blízkého, a co zase zmizí, když se okolnosti změní. To je však jen odlesk skutečnosti, neúplné poznání.
Když
Rupert Spira nebo další učitelé hovoří o tom, že podstatou Bytí je Láska, nemají na mysli sentimentální pocit. Mluví o absenci oddělenosti.
Láska jako konec duality Představte si prázdný prostor. Je v něm nějaké rozdělení? Je v něm nějaká hranice, která říká:
„Tady končím já a začínáš ty“? V absolutním Vědomí nic takového neexistuje. A právě tato absence jakékoliv bariéry, toto totální zhroucení vzdálenosti mezi „já“ a „tím druhým“, je to, co nazýváme Láskou.
Jak říkal Nisargadatta Maharadž:
„Když vidím, že nejsem ničím, je to moudrost. Když vidím, že jsem vším, je to láska.“ Tato Láska není něčím, co „cítíme“. Je to to, čím jsme, když odložíme myšlenku na to, že jsme omezeným tělem a separátní osobou. Je to stav, kdy už není proti čemu bojovat, co dobývat a koho vylučovat.
Prázdnota, která je plností Mnozí se často bojí pojmu „nicota“ nebo „prázdnota“. Naše ego v tom vidí vakuum, smrt, konec všeho. Ale tato prázdnota je prázdná jen od našich omezených konceptů, od našich strachů a neustálého neklidu mysli.
Z pohledu Skutečnosti je tato prázdnota absolutní Plností (Púrnam). Je to živý, tichý potenciál, ze kterého vyvěrá celý vesmír. Je to onen prostor, který je „ničím“ ve srovnání s předměty, jež v něm jsou, ale zároveň je tím jediným, co umožňuje jejich existenci.
Já jsem: Jediná absolutní pravda Všechny popisy jako „pokojné“, „šťastné“ nebo „milující“ jsou jen ukazatele. Jsou to směrovky, které mají naši mysl odvrátit od neklidu, smutku a konfliktů k našemu přirozenému zdroji.
Pokud však chceme být naprosto striktní, jediným pravdivým tvrzením zůstává prosté „Já jsem“. Bez přívlastků. To, co je „před myslí“, nepotřebuje jméno. Je to tichá přítomnost, která je zde dříve, než se objeví první myšlenka, dříve, než se narodí jakákoliv emoce.
Uvědomit si toto „Já jsem“ neznamená získat nový zážitek. Znamená to rozpoznat, že mír a láska nejsou cílem, kterého je třeba dosáhnout, ale základním tónem našeho bytí, který tam byl vždycky – jen byl přehlušen hlukem našich představ o tom, kým jsme.
