Sladění sil 
Takže opravdu, moji přátelé, na tom nejhlubším místě uvnitř nás existuje jen věčné setkávání. A toto hluboké jádro nás neustále informuje. Je to o našem záměru. Pokud je náš záměr v souladu, pokud v sobě máme lásku k pravdě, lásku k lásce a soucitu, pak se v nás něco zásadního uvádí do souladu. Záměr je nesmírně důležitý a hluboký, protože uvádí do souladu síly uvnitř nás.
Ne proto, abychom se za něčím honili, ne proto, aby nás tyto síly poháněly do nějakého velkého závodu, ale aby se harmonizovaly tak, že tu můžeme být naprosto a zcela přítomni. A abychom v našem vlastním vědomí rozpoznali ono místo, které předchází dokonce i naší vlastní podmíněnosti.
Jeden z nejrychlejších způsobů, jak k tomu získat přístup, je přijmout všechno najednou. Prostě naráz přijmout veškerou svou podmíněnost. Zkuste to na chvíli: všechno najednou – to dobré, to špatné, to lhostejné. Prostě říct „ano“. Ano tomu všemu. A pokud to dokážeme udělat hlubokým způsobem, skrze toto hluboké „ano“, pak nás naše podmíněnost už tolik nepolapí. Můžeme pochopit: „Je ve mně víc než jen všechna ta podmíněnost. Je tu ještě něco jiného.“ *******************************************************************************************************************************
Adyashanti v této krátké, ale hutné promluvě směřuje k samotné podstatě neduality (advaita). Jeho pohled je praktickým mostem k realizaci, o které mluvili Šrí Ramana Maharši a Šrí Nisargadatta Maharadž.
1. Záměr versus Honba za prožitkem Adyashanti hned na začátku upozorňuje na zásadní past duchovního hledání: „velký hon“ (the big chase). Mysl má tendenci dělat z osvícení nebo klidu další cíl, kterého musí dosáhnout, čímž vytváří dualitu „já tady“ a „cíl tam v budoucnu“.
Skutečný záměr (iččhá ve smyslu čisté touhy po Pravdě) však není pohybem vpřed. Je to vnitřní reorientace. Tento záměr slaďuje síly v našem nitru, což odpovídá Ramanovu důrazu na vážnost (vairágja a bhakti k Pravdě). Když je láska k Pravdě silnější než touha po mentálních prožitcích, hledání se obrací dovnitř.
2. Místo před podmíněností (Ramanovo Já) Klíčový obrat nastává v pasáži o rozpoznání místa, které „předchází naší vlastní podmíněnosti“.
Ramana Maharši stavěl metodu Sebedotazování (Átma-vičára) právě na tomto principu. Ptal se: „Kdo jsem já?“ předtím, než se objevila myšlenka, vzpomínka nebo trauma.
Nisargadatta Maharadž neustále nabádal k návratu do stavu „Já jsem“ (I amness), ještě předtím, než se k tomuto pocitu přidají jakékoliv přívlastky (jsem muž, jsem smutný, jsem duchovní). To, co předchází podmíněnosti, je čisté, neovlivněné Vědomí.
3. Radikální „ANO“ jako nástroj osvobození Nejkrásnější a nejpraktičtější částí promluvy je návod, jak ono místo bez podmíněnosti zahlédnout: přijmout veškerou svou podmíněnost naráz.
Lidé na duchovní cestě se často pokoušejí své ego, své chyby nebo své „špatné“ vlastnosti potlačit nebo změnit. Tím ale pouze posilují iluzi onoho „konatele“ (ega), který se snaží napravit sám sebe. Adyashanti navrhuje pravý opak – totální kapitulaci. Říci absolutní „ANO“ všemu, co v danou chvíli vyvstává (dobrému, špatnému i lhostejnému).
Nisargadatta často říkal, že odmítáním toho, co je, pouze udržujeme mysl v činnosti. Když se však v hlubokém přijetí unaví boj proti přítomnosti, mysl utichne. V tom okamžiku se uvolní sevření podmíněnosti a odhalí se to, co Adyashanti nazývá „tišší, zářící přítomnost Bytí“ (the quieter shining presence of being).
4. Odnaučení se programu sebe-odsuzování Sebe-odsuzování je hluboce zakořeněný program lidské psychiky. Ztotožňujeme se s kritickým hlasem v hlavě a věříme, že jsme tou chybou, kterou vidíme. Adyashanti nám ale připomíná, že vše, co bylo naučeno – včetně pocitů méněcennosti nebo viny uložených v těle – může být odnaučeno.
Cesta k tomuto „odnaučení“ nevede skrze mentální analýzu, ale skrze uvědomění, že jsme tím prostorem, v němž tyto programy pouze probíhají. Nejsme podmíněností; jsme Vědomím, které ji osvětluje.
