Když mluvíme o pravdě o traumatu... Dříve jsem žertovala o traumatu z narození, ale to je jen začátek. Pak přicházejí skutečné hrůzy toho, co obnáší být vědomou lidskou bytostí – pokud tedy nežijeme v popírání a uvědomujeme si, co se právě v tento okamžik děje. Po celém světě, a možná hned v sousední ulici, se odehrávají nepopsatelná zvěrstva. Člověk je páchá na člověku, na zvířatech i na planetě.
A právě toto trauma se může stát silou, která nás probudí. Často je to právě ten šok ze smrti nebo šok z bolesti, co námi otřese. Neplatí to však vždy. V takovém šoku se totiž ocitáme na rozcestí a máme volbu.
První možností je plně se otevřít a přímo v hloubi svého nitra zjistit, co to skutečně znamená být vědomou lidskou bytostí. Druhá volba, která je možná častější, je cesta cynismu, uzavřenosti a hněvu – spravedlivého hněvu, legitimního vzteku a hlubokého zoufalství. Ale i když tyto pocity prožíváme velmi intenzivně, stále zůstávají jen na povrchu naší existence.
Uznávám ono zoufalství, hněv i strach, které v nás hrůzy světa vyvolávají. Ale zvu nás všechny k tomu, abychom tyto pocity využili jako hnací sílu, která nás dovede hlouběji – abychom se propadli až do samotného jádra, které tohle všechno objímá.
Vzpomínám si na svého tchána. Vyprávěl, jak byl hluboce věřící až do druhé světové války. Po holokaustu ale prohlásil, že s Bohem skončil. Vedli spolu spor, který zůstal až do jeho smrti nevyřešený. Byl to velmi laskavý člověk, ale jeho představa Boha prostě nedokázala unést fakt, že se něco takového mohlo stát. A jakkoli byl holokaust děsivý, v našich společných dějinách se odehrálo nespočet dalších hrůz – na každém kousku země, dávno předtím, než na tento kontinent vstoupil bílý muž.
A přesto zde stále zůstává a přetrvává naše ryzí podstata. Ta ochota zůstat otevřený uprostřed toho všeho, aniž bychom cokoli popírali. Spiritualitě se často vyčítá, že se před hrůzami světa schovává. Přitom stáhnout se do ústraní a bezpečí je v pořádku. Kéž by to mohl udělat každý. Je ale důležité pochopit, že v tomto ústraní neodcházíte ze světa, ale noříte se hlouběji do sebe. Pak se váš ústup stává darem pro svět, nikoli jen dalším zoufalým nářkem.
Jako děti jsme nevinné, a pokud o nás blízcí dobře pečují, tato nevinnost nám chvíli vydrží. Pak ale začneme dostávat rány, které k dospívání patří. Někteří z nás před těmito šoky utečou a snaží se zůstat dětmi navždy. Jiní si myslí, že dospěli, protože jsou cyničtí, naštvaní a znechucení celým tím zmatkem kolem.
Skutečná vnitřní dospělost je ale něco jiného než cynismus nebo dětská naivita. Není to nevinnost z neznalosti. Je to stav, kdy člověk vidí všechno v plném světle, a přesto v hloubi jeho nitra existuje ono nádherné, nezpochybnitelné „ano“ životu.
Už několikrát jsem zmínila, jaké máme štěstí, že tu můžeme být na tomto společném setkání. Tolik lidí by si nic podobného nemohlo dovolit – hladoví, utíkají, skrývají se nebo bojují o život. Takže ať už se ve vašem životě stalo cokoli, ať už jste byli svědky jakýchkoli hrůz nebo jste je cítili skrze zprávy ve světě, stále jste schopni tu být. Je ve vás něco silnějšího.
Pravdou je, že nevíme, jak dlouho se budeme moci takto svobodně scházet. Žijeme v krásném okamžiku historie, kdy můžeme skutečně říkat, co cítíme. Můžeme být kacíři. To v dějinách nebývalo zvykem – světské i náboženské síly se většinou snažily takové projevy potlačit, protože ohrožují zajeté pořádky. Je to v podstatě revoluční postoj, protože uznáváte to, co je v nás trvalé, bez ohledu na přežití jednotlivce, rodiny nebo národa. Uznáváte to, co tu je, bez ohledu na to, co jsme si jako lidé provedli.
Komu patří vaše oddanost? Patří tomu nezničitelnému jádru, které v sobě zahrnuje i bolest a zoufalství, nebo patří jen obraně proti té bolesti?
To jsou otázky, na které si musíte odpovědět sami. Mým úkolem je pouze pozvat vás do vašeho vlastního nitra. Někdy je třeba proniknout skrze noční můry a unést je, abychom se do svého jádra mohli plně propadnout. Můj učitel říkal, že když se člověk začne probouzet, všichni bohové a démoni minulosti se přihlásí o slovo, aby ho získali zpět. Pokud jsme ale ochotni se z té noční můry skutečně probudit, pak nad námi ztratí moc. Jakkoli děsivá se může zdát.
