POZOR: Tyto stránky rozvrací tradiční hodnoty lidského neštěstí. Hrozí rozpuštění připoutanosti a trvalé ticho mysli. Slabší povahy, které si raději hýčkají své mindráky, by měly okamžitě kliknout na křížek vpravo nahoře.
Pokud je Bůh transcendentní, jak může být zároveň imanentní? Což znamená: přebývající uvnitř tebe. Bůh je transcendentní. A z této transcendentní dimenze Bůh vyzařuje do tohoto světa esenci veškerého života, kterou je vědomí.
Velmi dobrou analogií je slunce. A není divu, že mnohé starověké kultury považovaly slunce za božstvo nebo za Boha. V této analogii – stejně jako slunce, které je v podstatě věčné (ne absolutně věčné, ale relativně k nám), vyzařuje světlo do tohoto světa – je světlo emanací slunce.
Stejně tak vědomí, které je tvou esencí, vyzařuje z Boha, ze Zdroje. Je to úplně stejné, jako když světlo vyzařuje ze slunce.
************************************************************************** Eckhart Tolle v tomto krátkém zamyšlení používá tradiční a velmi vděčné přirovnání Slunce a jeho paprsků. Pro západní publikum nebo pro ty, kteří s duchovní cestou teprve začínají, je to skvělý způsob, jak překlenout propast mezi „vzdáleným Bohem“ (transcendence) a „Bohem v nás“ (imanence). Tolle správně ukazuje, že naše nejvnitřnější podstata – samotné vědomí, díky kterému vnímáme svět – není od Zdroje oddělená.
Pokud se však na tento text podíváme optikou nejvyšší pravdy (advainty), kterou předávali Šrí Ramana Maharši a Nisargadatta Maharadž, můžeme jít ještě o krok dál, za hranice Tolleho metafory.
Tolleho metafora slunce a světla stále podvědomě udržuje jemnou dualitu: je tu Bůh (Zdroj) a pak je tu vědomí (vyzařování), které z něj pramení a tvoří naši esenci.
Nisargadatta Maharadž by k tomu řekl, že i toto „vědomí“ (I Am / Nisarga) je stále jen konceptem vnímaným v čase. Pod ním (nebo před ním) leží Absolutno (Parabrahman), které nikam nevyzařuje, protože v něm není žádný pohyb ani prostor pro druhého. Paprsek a Slunce nejsou dvě různé věci; je to jedna a tatáž neprojevená Skutečnost.
Tolle se ptá: „Jak může být Bůh přebývající uvnitř tebe?“
Ramana Maharši by tuto otázku obrátil zpět k tazateli skrze sebedotazování (Átma-vičára): „Kdo je ten 'ty', v němž má Bůh přebývat?“ Z pohledu Ramany neexistuje žádný jedinec (ego), do kterého by Bůh „vstupoval“ nebo v něm „žil“. Představa, že „já jsem nádoba a v mém nitru je Bůh jako vědomí“, je stále iluzí oddělenosti. Pravda je taková, že neexistuješ ty a Bůh. Existuje pouze Bůh (Skutečnost, Átman), který se skrze máju (iluzi) jeví jako individualita.
Tolleho text je krásným ukazatelem na cestě: připomíná nám, že smysl nemá hledat Boha na nebesích, ale v samotném faktu toho, že jsme si vědomi.
Nisargadatta a Ramana by nás však popohnali k finálnímu kroku: Neztotožňuj se s paprskem, který někam cestuje a v někom přebývá. Buď přímo tím Zdrojem. Ty nejsi tím, v kom žije vědomí – ty jsi to Vědomí samo, nehybné, bezforemné a věčné.
