Duchovní bypass a past falešné pozitivity Na duchovní cestě existuje jedna nenápadná, ale nesmírně hluboká propast. Říká se jí „duchovní bypass“ (duchovní obezlička) nebo past falešné pozitivity. Je to stav, kdy mysl lidské bytosti velmi rychle a chytře pochopí slova osvícených mistrů, přejme jejich terminologii o lásce, jednotě a blaženosti, a použije je jako štít proti svému vlastnímu lidskému utrpení, potlačeným emocím a vnitřnímu bahnu.
Skuteční mistři jako Šrí Nisargadatta Maharadž nebo Ramana Maharši nikdy nenabízeli levnou útěchu. Nisargadatta byl často syrový, drsný a nekompromisní. Když mluvil o tom, že „vše je dokonalé“, nemluvil o tom, že svět forem bude pro lidské ego neustále zalitý sluncem a plný příjemných pocitů.
Pokud však hledající sklouzne k pouhému mentálnímu přebírání těchto pravd, dojde k nebezpečnému rozštěpu:
Uvnitř člověka vře hněv, strach, úzkost nebo hluboké zklamání.
Navenek (a často i sám před sebou) však dotyčný opakuje jako mantru: „Všechno je láska, nic se neděje, já si nic nemyslím, vše je dokonalá blaženost.“
Tento postoj není osvobozením. Je to rafinovaná křeč ega. Je to pokus mysli vnutit realitě nějakou představu o tom, jak by měl „osvícený“ nebo „duchovní“ stav vypadat. Člověk pak nežije v přímém uvědomění, ale v mentálním konceptu o něm. Z Advaity se stává pouhé náboženství a systém kolektivního sebeoblbování, před kterým oprávněně varují i ti nejostřejší kritici na internetových fórech.
Zásadní omyl spočívá v záměně pojmů. Lidské štěstí a lidská láska jsou emoce. Jako každá emoce v dualitě, i ony mají svůj protipól – neštěstí a nenávist. Přicházejí a odcházejí. Nutit mysl k neustálému pocitu lidského štěstí je toxické a lživé.
Skutečná Blaženost (Ánanda) nemá příčinu. Není to protipól smutku. Je to mír Bytí, který zůstává naprosto nedotčen, i když na hladině mysli zrovna bouří hněv, nebo když tělo prožívá bolest. Pravá Láska nic neschovává pod koberec. Je natolik prostorná, že dokáže unést a plně prožít i to nejtemnější lidské bahno, aniž by se s ním ztotožnila.
Dokud v sobě člověk křečovitě potlačuje byť jen jediný závan vzteku nebo vulgarity s tím, že „to do spirituality nepatří“, je vězněm svých vlastních konceptů o svatosti. Skutečná svoboda začíná tam, kde padá jakákoli snaha vypadat duchovně a realita je nahlížena přesně taková, jaká v danou chvíli je.
