Proč absolutní pravda provokuje a probouzí agresi Každý, kdo někdy na veřejném prostoru nebo internetovém fóru sdílel citáty o absolutní Jednotě, tichu nebo Lásce, která si nic nemyslí, se setkal s nepochopitelnou vlnou hněvu, odporu a někdy až brutální vulgarity. Proč slova o míru a jednotě vyvolávají v lidech tak extrémní, agresivní reakce?
Odpověď je prostá: Absolutní Pravda je pro lidské ego existenční hrozbou.
Ego (psychologické „já“) žije z duality. Potřebuje konflikt, potřebuje obhajovat své názory, potřebuje mít pravdu, potřebuje nepřítele, proti kterému se může vymezit. Celá existence odděleného jedince je založena na neustálém mentálním šrotování: „Já versus svět“, „Můj názor versus tvůj názor“.
Když pak do tohoto prostoru zazní výrok: „Vymizela samotná oddělenost... není tu žádné psychologické já proti životu, je tu jen Láska, která si nic o ničem nemyslí,“ pro ego to zní jako rozsudek smrti.
Pokud není oddělenost, kdo jsem já?
Pokud si nemám nic myslet, jak se obhájím?
Ego podvědomě vycítí, že v absolutní Jednotě pro něj není místo. Nemůže si ji přivlastnit, nemůže ji kontrolovat. A protože se odmítá vzdát a kapitulovat, reaguje jediným způsobem, který zná – útokem. Zuřivé nadávky, vulgarita a křik nejsou v jádru namířeny proti člověku, který ta slova píše. Je to obranný křik umírajícího ega, které se snaží dokázat svou vlastní existenci tím, že kolem sebe kope a vytváří iluzi boje.
Když agresivní diskutér křičí na někoho, kdo spočívá v tichu, že „jeho mysl šrotí hovna dokola“, předvádí klasickou psychologickou projekci. Protože jeho vlastní mysl je v obrovském napětí a produkuje neustálý soud, nedokáže si představit, že by někdo jiný mohl tatáž slova vnímat z pozice absolutního vnitřního klidu. Vidí v druhém svůj vlastní vnitřní boj a útočí na něj.
Osvícení mistři jako Papaji milovali popisy Nepopsatelného ne proto, aby z nich dělali dogmata, ale protože tato slova nesou vůni Skutečnosti pro ty, kteří jsou připraveni naslouchat. Pro ty, kteří jsou však pevně uzavřeni v krunýři své nespokojenosti a pravd, budou tato slova vždy působit jako provokace a „blábol“.
Skutečným lakmusovým papírkem naší vlastní zralosti je to, jak na tuto agresi reagujeme. Pokud v nás vulgarita a útoky vyvolají potřebu se bránit, vracet údery nebo dotyčného poučovat o „správné spiritualitě“, spadli jsme zpátky do duality.
Pokud však tyto výlevy dokážeme pozorovat jako hru forem, ve které i ten nejvzteklejší křik vyvěrá ze stejného Zdroje, pak vnímáme Skutečnost. Pak mizí hodnocení a zůstává jen vědomí, že i za tou nejtvrdší a nejvulgárnější maskou se skrývá ta samá Láska, která se jen zapomněla ve své vlastní hře na oddělenost.
