Očima ega, nebo očima Boha? Rozdíl mezi projekcí a Jednotou Na duchovní cestě dříve či později narazíme na větu:
„Přestaneš posuzovat lidi, protože v nich vidíš sebe.“ Tento výrok je nesmírně hluboký, ale pro nevědomou mysl může být i nebezpečnou pastí. Ego má totiž přirozenou tendenci překroutit i ta nejvyšší učení tak, aby ochránilo samo sebe.
Můžeme se pak setkat s názorem, že „vidět v druhých sebe“ znamená jakousi slepou, nekritickou shovívavost – podobnou matce, která omlouvá jakoukoli hloupost svého dítěte, protože je to „její krev“. Takový pohled říká:
„Sebe raději neposuzuji, aby neutrpěly mé ideály, a v druhých vidím jen odraz svého vlastního vlastnictví.“ V čem je ale háček? Toto je pohled ega. Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi tím, když se na svět díváme skrze iluzi oddělenosti, a tím, když se díváme – slovy Fráni Drtikola – očima Boha?
Když se na realitu díváme z pozice ega (odseparovaného „já“), jsme neustále chyceni v síti sympatií, antipatií a hodnocení.
Ego nedokáže vidět věci takové, jaké jsou. Vidí je pouze skrze filtr:
„Co z toho mám já? Jak to ohrožuje nebo posiluje mou identitu?“ Pokud ego slyší, že „v druhých vidí sebe“, vyloží si to egocentricky. Začne si druhé přivlastňovat (jako v metafoře s dětmi). Je to postoj:
„Ty jsi moje součást, proto tě neposuzuji.“ To ale není láska, to je vlastnictví a rozšířené sobectví.
Ego se bojí jasného vidění. Nechce posuzovat – nebo naopak posuzuje příliš – protože se bojí, že by praskla bublina jeho vlastních iluzí o své vlastní osobní dokonalosti. Výsledkem je skrytý konflikt, cynismus a oddělenost maskovaná za „nadhled“.
Když se vědomí osvobodí z identifikace s myslí a tělem, nastává to, co velký český mystik Fráňa Drtikol nazýval pohledem „očima Boha“. V tomto stavu Bytí odpadá individualita, která by si mohla cokoliv přivlastňovat.
Kdo v kom vidí sebe? Když z pozice advainty řekneme „v druhých vidím sebe“, ono „sebe“ neznamená osobu - individualitu. Znamená to Vědomí. Vidím, že ta samá jiskra Života, která oživuje toto tělo, oživuje i tělo toho druhého. Nejsou tu dvě vědomí. Je jen Jedno.
Dívat se očima Boha neznamená být slepý k lidské hlouposti, nevědomosti nebo chybám. Znamená to vidět je s naprostou ostrostrostí, ale bez emocionálního jedu. Vidíte, že člověk jedná hloupě, protože je uvězněn v nevědomosti, ale netrestáte ho za to svým hněvem. Vidíte bláto jako bláto, ale víte, že pod ním je drahokam.
Nisargadatta Maharadž to vyjádřil naprosto dokonale:
Moudrost je poznání, že nejsem nic, láska je poznání, že jsem všechno, a mezi tím se pohybuje můj život.
Mezi lidským „já to tak zkrátka mám“ a božským „Já Jsem“ leží celá propast duchovního zrání.
Ego potřebuje druhé posuzovat, kritizovat a omlouvat jejich (nebo své) chyby, aby ochránilo svůj křehký obraz světa. Skutečné Vědomí, o kterém mluvil Šrí Ramana Maharši, nic chránit nepotřebuje. Je jako slunce – svítí na moudrého i na hlupáka, na čisté i na špinavé, aniž by se samo ušpinilo nebo někoho upřednostňovalo.
Přestat posuzovat lidi neznamená zavřít oči před realitou a říct, že „všechno je jedno, nebo že všichni jsou blbí“.
Znamená to vidět realitu bez osobního příběhu, vidět chyby bez nenávisti, vidět nevědomost bez pohrdání, vidět člověka bez masky ega, a za vším tím vidět Jedno Vědomí, které hraje svou nekonečnou hru samo se sebou.
