„Velká míra lidského neštěstí nevyvstává ze situací, ve kterých se lidé nacházejí. Mnohem větší podíl neštěstí pochází z nešťastného příběhu, který si lidé vytvářejí ve své mysli a který nazývají ‚já a můj osud‘.“
Tento Tolleho postřeh míří přímo do černého – k jádru naší identifikace s egem. Z pohledu nejvyšších nauk advaity, jak je předávali Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharaj, je právě tento „příběh“ oním závojem, který nám brání spatřit Skutečnost.
Život sám o sobě je neutrální proud událostí. Bolest může být fyzickou realitou, ale utrpení (neštěstí) je vždy psychologickým konstruktem. Jakmile k aktuálnímu okamžiku přidáme nálepku „tohle se mi nemělo stát“ nebo „proč zrovna já?“, opouštíme přítomnost a vstupujeme do světa konceptů.
Tolle mluví o příběhu, který nazýváme „já a můj osud“ (me and my life). Ramana Maharši by v tuto chvíli položil svou zásadní otázku: „Kdo jsem já?“
Je toto „já“, které trpí nešťastným příběhem, skutečné?
Nebo je to jen shluk vzpomínek, strachů a projekcí?
Nisargadatta Maharaj často zdůrazňoval, že nejsme osobou (osobností), ale tím vědomím, ve kterém se tato osoba objevuje. Neštěstí existuje pouze pro „osobu“ – pro konstrukt v mysli. Pro čisté Vědomí (Atman) neexistuje žádný příběh, jen věčné Teď.
Osvobození nespočívá v tom, že změníme svůj nešťastný příběh na šťastný. Spočívá v tom, že prohlédneme iluzornost jakéhokoli příběhu. Když přestaneme krmit svou identitu neustálým vnitřním monologem o svých úspěších a selháních, zbude jen tichá přítomnost.
Místo snahy vyřešit „problémy svého života“ je efektivnější zkoumat toho, kdo si myslí, že nějaký život vlastní. Jakmile zmizí vypravěč (ego), zmizí i tragédie příběhu. Zůstává jen mír, který není závislý na vnějších okolnostech.
„Všechno utrpení pochází z falešné představy o sobě samém. Zbytek je důsledkem.“ – Nisargadatta Maharaj
